“Stěhuji se do Kuvajtu, protože tam přítel dostal pracovní nabídku, kterou by byla škoda nevyužít.” bylo mé sdělení rodině, přátelům a kolegům.
Varianta odpovědi č. 1
“Šmarja proč? Vždyť tě tam unesou, pak popraví a zbude po tobě jen video na YouTube!
Varianta odpovědi č. 2
“Šmarja proč? Vždyť si tam nikdy nenajdeš práci a zničíš si tím kariéru.”
Varianta odpovědi č. 3
“Šmarja proč? Jako holka to tam budeš mít strašný. Budeš muset chodit v hábitu a nic nebudeš moct dělat sama – ani chodit po ulici!”
Varianta odpovědi č. 4
“Šmarja proč? Vždyť ti Arabové jsou tak strašní, všechny bezvěrce nenávidí a nikdy tě nebudou uznávat!”
Pak tu samozřejmě byla i varianta poslední:
Varianta odpovědi č. 5
“Hmmm… Víc peněz a moře? Taky bych jel/a.”
Takže bych ráda uvedla na pravou míru, jak se žije takové úplně normální Češce v Kuvajtu.
Fakt 1 – Neunesli mě
Začnu tím, že mě nepopravili. A ani to nevypadá, že by to měli v plánu. Jak jsem pochopila, mnoho lidí si neuvědomuje, že tu nežiji ve skalní jeskyni obehnané nekonečnou pouští a že mě cestou do práce nedoprovází ozbrojená skupina osobních strážců. Kuvajt je naprosto civilizovaná země. Lidé tu nejezdí na velbloudech, ale spíše v Porsche, nebo v Nissanu. A vzhledem k tomu, že se většina Kuvajťanů doslova topí v penězích, nemají potřebu inklinovat k radikálním náboženským skupinám, tak jako tomu je v okolních chudých zemích. Je to vlastně naopak – všichni jsou překvapivě nekonfliktní.
Fakt 2 – Mám práci
Nesčetněkrát jsem od lidí v mém okolí si vyslechla, že v takové zemi nemám šanci najít práci. Pravdou je, že ani zprávy na internetu nebyly moc příznivé. Ženy prostě nejsou zrovna hybnou silou kuvajtského pracovního trhu. Každá pracovní nabídka navíc obsahovala jako jednu z podmínek arabštinu.
“Přinejlepším skončíš jako učitelka angličtiny, nebo nějaká asistentka.”
Ale já nechtěla skončit jako učitelka ani jako asistentka. Se Společníkem (ano, to je a bude jeho oficiální označení) jsme byli domluveni, že pokud si po určité době nenajdu práci, která by mě naplňovala, vrátím se zpět do Prahy.
Práci jsem si ale našla (a to za sebou nemám žádnou hvězdnou profesionální kariéru). Po dvou týdnech – dokonce skvělou a navíc v oboru! Bez doporučení, bez tlačenky. Hezky přes několik kol pohovorů.
Pracuji teď v téměř výhradně kuvajtské marketingové společnosti. A ač jsem obklopena Araby, tak to bez arabštiny jde, protože jen málokdo tu nemluví anglicky.
Takže dámy, nenechte se odradit. Jde to! Kuvajt se hodně rozvíjí a příležitostí je hromada. Hlavní je se prostě nebát a nevzdávat to. A kdyby cokoli, klidně se ozvěte. 🙂
Fakt 3 – Nenosím “hábit” a ani mě do toho nikdo nenutí
Do práce chodím oblékaná skoro stejně, jako jsem chodila v Praze. Ze strany jedné kolegyně sice proběhly nějaké stížnosti na délku mých sukní, ale ve finále to skončilo tak, že se na to nějak zapomnělo, takže šaty nad kolena a podpatky nejsou problém.
Počítat je nutné pouze s tím, že když vyjdu ven bez doprovodu Společníka, lidé prostě čumí (ten výraz není přehnaný) a často se na mě snaží mluvit. Ale nikdy se mi nestalo, že by byli nepříjemní, nebo že by mě nějak obtěžovali.
A ta rovnice je stejně jednoduchá jako kdekoli jinde – kratší sukně = více čumění.
A z každodenních věcí můžu dělat vlastně úplně cokoli. Kuvajt není Saudská Arábie, kde si žena bez muže nemůže ani objednat jídlo v restauraci. Místní ženy (hlavně ty mladší) jsou hodně emancipované, takže si většinu věcí můžu a dokáži vyřídit sama.
A víte co? Dokonce chodím na pláž v bikinách!
Fakt 4 – Jsem bezvěrec a všem je to fuk
Kuvajťané nejsou strašní. Z mé zkušenosti jsou spíš dost milí. Všichni v mém okolí vědí, že v Alláha nevěřím a nikdy to nebyl problém. Nikdy na mě nikdo nekoukal špatně, nikdy mě kvůli tomu nikdo nediskriminoval a hlavně mi ho nikdy nikdo nenutil. A Společník je na tom úplně stejně… Je výhodou, že jsme ateisté, ale kolega je aktivní křesťan a také to nijak netají…
Na základě informací z internetu jsme se hodně báli, že se tu nebudeme moci na ulici ani držet za ruce, nebo si dát pusu. A jaké překvapení! Ani to nikdo neřeší.
Je to snadné – respektuj naši zemi a my tě necháme na pokoji. A tak to je. Dokud si na ně nebudete v práci ukazovat, jak se v zasedače modlí na svých koberečcích, nebude jim plivat na mešity (a ani do nich provokativně chodit), nebudete se do jejich víry navážet, nechají vás být.
Pravdou však je, že nic z výše uvedeného neplatí pro homosexuály. V tomto ohledu je Kuvajt stále na bodu mrazu. 🙁
A co tedy opravdu nemůžu?
1. Nemůžu se opít
Ale to nemůže nikdo, jelikož je tu striktní prohibice.
2. Nemůžu si tady koupit dům ani byt
Což nemůže nikdo, kdo nemá kuvajtské občanství. Prostě zákon a přes ten velbloud nejede.
3. Nemůžu jen tak začít podnikat
Proto, abych tu mohla mít vlastní malou kavárnu, jak bych jednou moc chtěla, bych musela mít kuvajtského sponzora, kterému by navíc patřilo více než 50% celého podniku. Pche!
4. Nemůžu si psát tak úplně co chci a kam chci
Kuvajtské Ministerstvo Informací (jojo, tak trochu Velký Bratr) totiž sleduje leccos – od příspěvků na Facebooku, přes tamní zprávy až po WhatsApp messenger. A pokud člověk (tedy hlavně expat) nechce skončit s batůžkem na hranicích, je prostě lepší si dobře rozmyslet, co kde napíše.
5. Řidičák si tu neudělám
Pokud jste si ho nedovezli už z České republiky, tak si ho tady nedoděláte. Ze strany Kuvajtu je to snaha redukovat počty (často neskutečně marných) řidičů ze zemí, jako jsou Indie, Pakistán nebo třeba Bangladéš.
6. Nedám si tu vepřové
Ale člověk zjistí, že mu nechybí…
7. Prvních 6 měsíců tu v práci nedostanu dovolenou
Zase zákon, ale platný i pro kuvajťany samotné, jen třeba s tím počítat.
8. Chlap mi tady masáž neudělá
V Kuvajtu se hodně hledí na dodržování segregace podle pohlaví. V překladu to neznamená jen to, že jsou tu dívčí a chlapecké školy a pánské a dámské tělocvičny, ale také to, že třeba masáž mi udělá jen žena a Společníkovi jen muž. Obráceně by to bylo nelegální. Stejné je to s kadeřníkem a vlastně čímkoli. Takže najít salón nebo spa, kam bychom mohli chodit spolu, není úplně snadné. Ale pátráme…
8. Chlap mi tady masáž neudělá
V Kuvajtu se hodně hledí na dodržování segregace podle pohlaví. V překladu to neznamená jen to, že jsou tu dívčí a chlapecké školy a pánské a dámské tělocvičny, ale také to, že třeba masáž mi udělá jen žena a Společníkovi jen muž. Obráceně by to bylo nelegální. Stejné je to s kadeřníkem a vlastně čímkoli. Takže najít salón nebo spa, kam bychom mohli chodit spolu, není úplně snadné. Ale pátráme…
Kdyby vás zajímalo cokoli jiného, klidně se ptejte v komentářích. 🙂
Píšete o sobě, ale ne o sobě. Beze jména, bez fotky.
Pokud jste navíc tak hezká, jako jste vtipná, pozval bych vás na drink, až budete někdy v Čechách.
Ale pokud tak hezká nejsem, tak nikam nepůjdeme. Chápu :))
Ahoj, hezkej blog…Já v Kuvajtu taky byla, na studijním pobytu a od tý doby marně hledám cestičku, jak se tam pracovně vrátit, protože jsem masochistka a moc se mi tam líbilo :-). Ale teď vážně, nevěděla bys o něčem?
Ahoj, moc hezký blog. Chtěla bych se zeptat na něco bližšího, jen netuším, kam mohu psát. Bylo by to možné. Předem moc děkuji. Gabča
Dobrý den, Gabčo,
určitě napište na liskapoustni@gmail.com. 🙂
Hezký den,
S.
Dobrý den,
trochu to specifikujte. Klidně napište na liskapoustni@gmail.com
Mějte se.
S
Dobrý den. Omlouvám se jsem Québécois a mluvím český asi lépe než píšu. Našel jsem Vaší stránky protože jste psala moc hezké o jednom filmu od nás "Les Ordres". Taky "Léolo" jsem potom viděl, případně o dalších bych rád četl :-). Tam byl odkaz sem. Je to pro mne moc zajímavé číst co píšete. Třeba jsem nevěděl co znamená šmarja. Moc jsem se zasmál když jsem to našel na wikislovnik. Zlepším svou znalost češtiny díky Vám. Srdečně zdravím z daleka a mockrát gratuluji za stránku,
André.
Dobrý den,
dovolila jsem si Vám napsat na gmail adresu.
A tady snad jen dotaz – proč už nepíšete? Je to škoda. Píšete moc hezky.
Hezký den.