Dva roky v Kuvajtu

Je to tak. 28. března to byly přesně dva roky, co jsem poprvé uviděla tenhle kus pouště, o kterém si místní myslí, že je to úplně normální země. Za ty dva roky se toho hodně změnilo. Většinou k lepšímu – tedy aspoň já si to myslím. A vzhledem k tomu, že jsem z toho pořád tak trochu naměkko, tak jsem se rozhodla, že o několika takových věcech zkusím napsat:



Naučila jsem se překonat strach a překonat samu sebe…


Prvních pár měsíců v Kuvajtu pro mě bylo hrozných. Sice jsem našla práci, ale ocitla jsem se ve skupině lidí, kteří mi přišli ve všem hrozně jiní. Mluvili spolu jazykem, který mi zněl jako klení, smáli se divným vtipům, koukali na mě jako na mimozemšťana a měli úplně jiné kulturní povědomí než já. Z práce jsem chodila zničená, všechno mi přišlo na nic, neviděla jsem tady pro sebe žádnou budoucnost a nedovedla jsem si představit, že bych si tady někdy mohla najít kamarády. 

Dneska už vím, že na mě všichni koukali jako na mimozemšťana hlavně proto, že jsem tak na ně koukala já. Taky vím, že mě svojí kulturou můžou jen obohatit, a že já jsem jim taky už v lecčem otevřela oči. Budoucnost už tu pro sebe taky vidím – mám práci, kterou miluji a která mě neskutečně naplňuje. V emailu se mi samy od sebe objevují nabídky od jiných firem a z jiných zemí. A kamarády rozhodně mám – zahalené, nezahalené, gaye, ženy, muže, Kuvajťany, Egypťany, Tunisany, Jordánce… Všechno to bylo jen o tom, překonat strach a hledat cestu – to se pak hned našlo několik lidí, kteří mi nadšeně podali pomocnou ruku a ukázali mi, že ty divné vtipy, kterým se smějí, mají vlastně něco do sebe. 

Tohle vytvořil kolega. Prý nás má prostě rád. Já jsem to vysoké se sluchátky na hlavě 🙂

Zamilovala jsem se do moře…

Nikdy jsem nebyla letní člověk. Do Kuvajtu jsem odjížděla bílá jako zeď. Dovolená u moře mi vždycky přišla jako ztráta času, protože mnohem radši objevuji všechno to, co mi mohou města nebo země nabídnou. A tak jsem si nikdy nevybudovala vztah k moři. 

V Kuvajtu je ale moře téměř všude přítomné – cestou do práce jezdíme po pobřeží, bydlíme v bytě s výhledem na moře, většina hezkých promenád se táhne po nábřeží… 

 

A tak jsem moři neutekla ani já. Nemluvím ale jenom o koupání a válení se na pláži… Mluvím o dnech, kdy si se Společníkem rozložíme malý tábor na pláži, sedíme spolu a posloucháme šumění vln. Mluvím o dnech, kdy si člověk vezme jen láhev vody a knížku, povalí se do písku a nechá vlny, aby mu omývaly nohy. Mluvím o dnech, kdy místo toho, abychom šli do nějaké hogofogo restaurace, sedíme s krabicí pizzy na pláži a koukáme na racky, jak se nechají nadnášet větrem. 
Uvědomila jsem si, že dnes si už život bez moře nedovedu představit, protože mě ta zdánlivě nekonečná masa slané vody naplňuje klidem a štěstím a kdykoli cestuje zpět do středu Evropy, tak se po několika málo dnech začnu cítit tak trochu osamělá. 

 

Poznala jsem, že rodina a přátelé jsou jen tak daleko, jak daleko jsou ve vašem srdci…

Spousta lidí se mě ptá, jaké to je odjet a nechat celý život na jiném kontinentu. Samozřejmě to není jednoduché. Ať už člověk chce nebo ne, jeho život se od životů jeho přátel začne tak hrozně moc lišit, že je občas těžké najít společná témata. Ale přesně tohle jsou ty momenty, kdy se začne ukazovat, jak “kvalitní” které přátelství a který rodinný vztah je. 

I po dvou letech jsem v pravidelném kontaktu s mnohými přáteli – ať už přes různé WhatsAppy a Messengery, nebo na sociálních sítích. 
Ale nejtěžší to samozřejmě bylo pro moji mámu, kterou jsem sice ani v Čechách neviděla nějak často, ale vždycky jsme obě věděly, že kdyby se cokoli stalo, mohly jsme jedna za druhou přijet. Svým způsobem nás to ale tak nějak sblížilo. Jsme spolu v kontaktu skoro každý den a snažíme se hledat cesty, jak ty stovky kilometrů překonat:

Aneb když vám máma nemůže dát pusu k svátku. Ona je skvělá…


Na lidi v hábitech už necivím…


Než jsem do Kuvajtu odjela, Araby jsem neměla ráda – tak nějak všechny, ale ty s hadrem na hlavě samozřejmě trochu víc. Aniž bych k tomu měla jakýkoli důvod. Až postupem času jsem zjistila, že to byl klasický případ toho, kdy člověk nemá rád něco jen proto, že to nezná, nerozumí tomu a vlastně se toho tak trochu bojí. 

Když jsem do Kuvajtu přijela, nedokázala jsem na ně tupě necivět – na všechny ty chlapíky, kteří se normálně prochází po městě v čemsi, co by si dalo s klidným srdcem zařadit do kategorie šaty cudné ženy a s kusem látky, připevněným k hlavě černou látkovou obručí. 

Každý národ Perského zálivu má svoji specifickou úpravu – tohle konkrétně je kuvajtská dišdaša.


Přišlo mi to, jakoby všichni spadli z jiné planety a nikomu to nepřišlo divné. Když jsem později začala chodit do práce (pracuji ve z velké části kuvajtské firmě), ptala jsem se kolegů, proč nenosí normální oblečení – tedy kalhoty, košili, tričko nebo třeba oblek. Všichni na mě nechápavě koukali, protože oni přeci nosí úplně normální oblečení…

Dneska už je mi to spíš k smíchu. Pochopila jsem, že pro ně je dišdaša stejně normální, jako pro Společníka oblek a považují ji za formální oblečení. Navíc jsem si uvědomila, že většině Kuvajťanů dišdaša vizuálně přidává na respektu a že v obleku (který někteří nosí v případě, že mají nějaké jednání v zahraničí) vypadají většinou naprosto nepatřičně.

Někomu to může připadat jako drobnosti, ale pro mě to tak není. Každou zkušenost, kterou jsem tady získala, beru jako krok vpřed. A nikdy se nepřestanu plácat po zádech, že jsem se Kuvajtu nezalekla a odjela sem! Takže díky, ty pouštní krásko jménem Kuvajt. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *