Kuvajťané jsou neskutečně liný národ. Jejich nechuť kamkoli chodit pěšky (kterou si opodstatňují tím, že je venku prostě moc horko a chodit by tudíž bylo vlastně nezdravé) jsem zmiňovala už dříve. To je ale jen špička ledovce…
Když jsme přijeli, měřila jsem si všechny pohledem povýšené Evropanky, která i kdyby měla shořet, tak se pro tu kávu přeplaví po rozteklém asfaltu až do kavárny a nebude čekat, až jí ji někdo donese.
No a pak jsme se tu začali pomalu zabydlovat, že… A tam to všechno začalo – náš postupný přerod v rozmazlené, lenošivé lemřičky.
Tankování
Všechno to začalo vlastně naprosto nevinně. Prostě jsme jeli natankovat. Tankovat přeci musí každý. Obzvláště v zemi, kde litr benzínu stojí 8.80 Kč. Takže v Kuvajtu přijedete k pumpě a tam postává partička chlapíků, strategicky rozmístěných kolem stojanů. Zaparkujete, stáhnete okénko, chlapík přiběhne, vy na něj vyštěknete, co chcete, co nejrychleji zatáhnete okénko (tak samozřejmě, přeci nebudete dýchat ten hrozný vzduch) a sedíte spokojeně v autě. Chlapík natankuje a následně přiběhne buď s přenosným terminálem, nebo pro hotovost. Vy prostrčíte minimální škvírou buď peníze nebo kartu, chlapík to vyřídí a vy mizíte v prachu.
Foceno z pohodlí předního sedadla samozřejmě.
Za pár týdnů už k tomu začne přistupovat jako Společník, který se minule nepěkně vyděsil, když to vypadalo, že snad nedejbože bude muset vylézt z auta a natankovat sám.
Nákupy potravin
Ano, věci do košíku si dáváme stále sami (pořád je tady na čem pracovat…), ale ve chvíli, kdy se člověk dostane ke kase, je o něj často velmi dobře postaráno. Většina Kuvajťanů si ani nevyndává věci z košíku na pás. Prostě tam postávají, civí do telefonu a přiběhne chlapík, který se o všechno postará. Spousta z nich si pak dokonce nechá odtlačit vozík k autu a tam věci vyskládat do kufru… My takhle daleko ještě nejsme. Věci z košíku na pás si vyndáváme sami. Ale nesmí nás ani napadnout, že bychom si je sami zabalili. Na to tady mají celé týmy lidí.
Ze začátku jsem se aktivně hnala balit náš nákup sama. Vždycky to ale způsobilo lavinovu reakci všech kolem stojících baličů, kteří by nejspíš přišli o práci, kdyby nechali bílou tvář balit. Takže teď už to nedělám – pro jejich dobro samozřejmě!!! 🙂
Dospělo to se mnou tak daleko, že jsem minule v Praze při nákupu s naprostou samozřejmostí postávala a lehce vyčítavě pokukovala na prodavačku, že mi ten nákup nikdo nebalí. Nespokojené mumlání lidí, kteří stáli za mnu v řadě mě však vrátilo zpět do reality a cítila jsem se jako největší lemra.
Teaboys = aneb čaj jsem si sama nevařila ani nepamatuji
Nikdy nezapomenu na svůj první den v práci. Ne ani tak proto, jak hrozně nervózní a ztracená jsem tam byla. Ale proto, že jsem asi poprvé opravdu nahlédla do toho, jaké neskutečné rozdíly jsou v místní společnosti.
Každá kancelář (i když má třeba jen 4 zaměstnance) má svého teaboye (čajového chlapce). A takový teaboy je přesně na to, čemu napovídá jeho jméno – pobíhá po kanceláři a vaří vám na vyžádání čaj a kávu. Přinese vám další vodu, zaběhne kolegům do obchodu pro cigarety a chipsy nebo vám uklidí pod židlí, pokud jste ty chipsy vysypali.
Třeba Společníkovi teaboy každý den připravuje malou selekci čerstvého ovoce – bez ptaní.
Většina teaboyů je z Indie. A Kuvajťané se k nim často chovají jako k otrokům (jako se v regionu většina místních chová k lidem z Indie, Pakistánu, Bangladéše…).
Teaboy z mého předchozího zaměstnání.
Já byla vůbec první ve firmě, kdo teaboyům začal říkat děkuji a prosím. Trvalo to asi rok, ale postupně se to rozšířilo i mezi ostatní kolegy, kteří se přede mnou nejšpíš trochu styděli (možná kapku pomohly i ty přednášky o tom, že je to základní vychování ?).
Nemůžu ale říct, že by mi nějak hrozně vadilo, že mi někdo přiběhne s čajem, když na něj lenošivě mávnu…
Rozvoz úplně všeho až ke dveřím
V Kuvajtu hrozně frčí rozvoz jídla. Jak jsem naznačila na začátku, Kuvajťani nikam nechodí, takže se tomu musel přizpůsobit trh. Úplně každá restaurace tady dováží jídlo. Jsou tady speciální mobilní aplikace, které obsahují všechny restaurace v Kuvajtu a vy si z pohodlí sedačky vyberete, jestli chcete dneska něco thajského, indického, amerického, krabici koblih nebo třeba dvě zmrzliny… Třikrát cvaktnete na telefonu a pak už jen v reálném čase na mapě pozorujete, jak k vám jede chlapík na motorce. Ten maximálně do hodiny s úsměvem přiběhne až za dveře a krásně zabalené jídlo vám předá. Sice se Společníkem hrozně rádi vaříme, ale občas se tomu prostě nedá odolat.
Rozvoz ale není není jen jídla. Vozí nám ke dveřím vodu, věci ze zverimexu, knihy, kelímek kávy, malou elektroniku, maso z řeznictví, cokoli vás napadne… A to všechno za absolutně minimální příplatek.
Společník mi zrovna minule povídal, že nosit balíky vodu z chodby až do spíže (čtěte 8 metrů!!) je hrozná otrava. Co na to má člověk říct…
Služby v domě
Před pár měsíci jsme se přestěhovali blíže do centra. Stěhování je peklo – hromada nepořádku, všude krabice, kilometry lepící pásky… Když jsme postupně vybalili, dali jsme všechen ten nepořádek za dveře s tím, že to pak celé odneseme najednou.
Při obědě (který jsme si nechali samozřejmě dovézt) jsme pak slyšeli divné šramocení na chodbě. Po prozkoumání situace kukátkem jsme zjistili, že to náš dveřník (ano, je tady dveřník jehož prací je otevírat dveře, když jdete ven) odnáší všechny ty krabice a nepořádek.
Od té doby se nežinýrujeme a všechny krabice necháváme za dveřmi. Ony pak často přes den záhadně zmizí a my dveřníkovi podsuneme nějaké to přilepšení. A nejlepší na tom je, že on je pak hrozně rád, protože to moc lidí pro něj nedělá.
Ten stejný dveřník nám pak nadšeně pomáhá vynosit nákup z auta až k bytu, když toho máme občas moc. Nejdříve jsme se mu snažili vysvětlit, že to není nutné, že to sami zvládneme, ale on se tvářil, že zrovna v tu chvíli zapomněl veškeré své základy angličtiny a dál nosil.
Společník pak ještě využívá služeb místních myčů auta. Parta lidí se potlouká po podzemní garáži s kyblíkama a umývá auta asi třikrát týdně. Platíme za to asi 800 korun měsíčně a v zemi písku se to opravdu hodí.
A tak je to tady vlastně se vším… Dovedu si představit, že to spoustu lidí pohorší. Mě to pohoršovalo taky. Ale oni i ti teaboyové jsou za tu práci hrozně šťastní, protože v Indii z ní živí celou rodinu a koukají na vás vyčítavě, když jim tu práci berete.
Občas si říkám, že až se zase jednou přestěhujeme do nějaké méně zvrácené společnosti, bude to pro nás hrozný šok, jelikož ač to všechno zní vlastně hrozně, člověk si na to moc rád a velmi rychle zvykne.
2 odpovědi na “Jak z nás Kuvajt udělal neskutečné lenochy…”
To tankování a balení nákupu u pokladny moc dobře znám. 😀 Je to tak v celé jihovýchodní Asii. Vždy jsme přijeli na skútru na benzínku a někdo nám natankoval a jeli jsme dál. To samé v těch obchodech. Vždy nám to někdo zabalil. Akorát někdy jsme je museli usměrňovat, protože se nám nelíbilo, do kolika plastových tašek to strkají, když se to vleze třeba do jedné. To plýtvání nám vadilo opravdu hodně. 🙂
Tak to máme ten stejný problém. Oni jsou schopni zabalit co položka to taška. Z toho by člověk šílel. Ale jinak si člověk zvykne rychle a pak ve v Česku za brzdu, když tupě čeká, kdy mu to konečně někdo zabalí. 🙂
Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.Souhlasím
To tankování a balení nákupu u pokladny moc dobře znám. 😀 Je to tak v celé jihovýchodní Asii. Vždy jsme přijeli na skútru na benzínku a někdo nám natankoval a jeli jsme dál. To samé v těch obchodech. Vždy nám to někdo zabalil. Akorát někdy jsme je museli usměrňovat, protože se nám nelíbilo, do kolika plastových tašek to strkají, když se to vleze třeba do jedné. To plýtvání nám vadilo opravdu hodně. 🙂
Tak to máme ten stejný problém. Oni jsou schopni zabalit co položka to taška. Z toho by člověk šílel. Ale jinak si člověk zvykne rychle a pak ve v Česku za brzdu, když tupě čeká, kdy mu to konečně někdo zabalí. 🙂