Do Ománu za výšlapem aneb schody do nebe

Ti z vás, kdo moji stránku sledujete pravidelně, víte, jak probíhala naše první výprava do ománských hor. Po téhle zkušenosti, která nás trochu vyděsila, jsem se bála, že Společníka už k žádnému výstupu do kopců nikdy nepřemluvím. Takže když jsem přišla s dalším víkendovým plánem, který sliboval krásné výhledy, čekala jsem, že po mě hodí nejbližší botou nebo alespoň kočičí hračkou. Nestalo se… Vyrazili jsme proto na takzvané sa’alské schody, které jsou vzdálené přibližně 30 minut jízdy autem od Maskatu. 

Při příjezdu jsem Společníkovi prstem ukázala, kam že to polezeme. Zbledl… Ale už bylo pozdě na to, aby se rozhodoval, zda stoupat budeme nebo ne.

Ano… Až tam!

Sa’alské schody jsem si samozřejmě pořádně nastudovala, než jsme na ně vyrazili, jelikož sice rádi chodíme na dlouhé výlety, ale vyloženě sportovci opravdu nejsme. Všude bylo zmíněno, že by výstup měl zvládnout každý průměrně fit člověk. Délka výstupu a následného sestupu (nejedná se totiž o okruh) byla ve všech článcích zmiňována na přibližně hodniku a půl až dvě, pokud spadáte do kategorie lehká lemra tak jako my. 

Vybaveni pevnou obuví, foťákem, batohem plným vody a sváčou v podobě domácí bábovky jsme dorazili na malé parkovišťátko, kde nás potěšil fakt, že tam stála i jiná auta, než to naše, takže jsme si říkali, že by naše těla tentokrát někdo dokonce i našel, kdybychom měli padnout vyčerpáním. 

Sa’alské schody jsou vcelku unikátní místo. Jedná se totiž o velmi neuměle vybudované betonové schody, které si museli postavit údržbáři, když chtěli nainstalovat a následně servisovat vysílač mobilní sítě, který je na vrcholu hory a pokrývá vesničky v údolí. 

Začátek cesty je prašný a už tam jsme se po sobě lehce zaskočeně koukali, jelikož nás oba dost bolely nohy a ani jeden z nás to nechtěl přiznat jako první. Předešli jsme partičku Filipíců, kteří si po těch 5 minutách výstupu rozbíjeli první tábor a vybalovali cosi jako několikachodový oběd. Okem ostřílených kopcolezců jsme přejeli jejich deštníčky a igelitky a naznali jsme, že ti se na vrchol nedoplazí.

Prašný začátek stezky.

Po pár stech metrech jsme se došourali na začátek schodů. Svítilo na nich sprejem nastříkané číslo 640. Takže jen 640 schodů do cíle. Vykročili jsme vcelku z vesela. Někde u čísla 240 (a asi desáté pauzy na vodu a lapení dechu) jsme potkali skupinku vracející se z vrcholu dolů. Nadšeně nás informovali o tom, že ten výhled a svěží vánek nahoře za to stojí. Zabojovali jsme.

Schody do nebe.

Posledních 50 schodů už se mi jen pletly nohy a proklínala jsem každý další krok, který jsem musela udělat. Ale dokázali jsme to – dospěli jsme k poslednímu schodu. Nadšeně jsem na něj vyskočila s očekáváním toho výhledu… A jediný výhled, který se mi naskytl, byl na další prašný výstup až na opravdový vrchol hory. Takže následovalo další plazení.

Společník v dáli. Já jsem postávala (vydýchávala) a fotila.

Ale ty výhledy za to opravdu stály (a vánek taky). Já ománskou krajinu miluji – unikátně zvrásněné skály a mezi nimi rozházené malinké bílé vesničky v písku. Neskutečně mě dojímá představa těch životů, které tam lidé žijí. Nevím vlastně ani proč, ale mám to tak od prvního dne, kdy jsme do Ománu vkročili. I proto jsem se sem vždycky chtěla vrátit.

Kopce zdolány! Ten pocit za to stál.
A ty výhledy taky.

Cesta dolů byla o poznání veselejší a rychlejší. Filipínci se na vrchol opravdu nedoplazili. Potkali jsme je dole na parkovišti, kde kempovali ve stínu stromů s dalším obědem a vesele na nás pokřikovali, že to zkusí zase někdy znovu. 

Cestou dolů už jsme si to více užívali.

Takže pokud jedete do Ománu a chtěli byste si tady i trochu zasportovat na vcelku unikátním místě, tak Sa’alské schody rozhodně doporučuji. Když jsme je zvládli my, tak vy je zvládnete taky. 

 

6 odpovědí na “Do Ománu za výšlapem aneb schody do nebe”

  1. Nadhera, i skvele na (po) psano! Jen tak dale, i kdyz zatim u me stale vede ‘kocici anabaze’ aneb dostan kocku do Omanu :). To jsem malem i slzela, ze konec dobry, vsechno dobre. Preji dalsi (uz jen) krasne zazitky!

    1. Moc vám děkuju za hezký komentář. Kočky byly dobrá šílenost. Teď už se tomu taky jen smějeme. A když mě občas ty zmije chlupatý štvou, tak jim vyhrožuji, že je někam zase pošlu letadlem. 🙂

  2. Tyjo, to vypadá skvěle. Já jsem docela cílevědomá, co se těchto štrek týče – po tátovi. Jako malá jsem neustále brečela, když jsme šli na nějaký kopec, ale teď se snažím všechno vyběhnout, jak nejrychleji to jde. Tady bych měla asi problém a ponadávala bych si, ale za ten zážitek to jistě stojí. 🙂

    1. Zážitek je to fakt moc fajn. Hlavně pak ten pocit nahoře a cesta dolů, kdy se člověk spokojeně usmívá na ty, kdo se plazí nahoru 🙂

  3. Dobrý den Liško. Ty vaše články se tak krásně čtou. Napište knihu, protože takové psaní by určitě pohladilo po duši lecjakého Čecha. Já bych si ji koupila hned.

Napsat komentář: Pavlína Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *