Náš první výlet v Ománu aneb po stopách místní historie

Máme za sebou první výlet po Ománu od chvíle, kdy jsme se přestěhovali. Do té doby jsme se tak leda utápěli v hromadě krabic a zakopávali o zákeřně číhající kočky, které se hlasitým vřeštěním (hlavně kolem druhé ráno) dožadovaly vybalení koberců, jelikož ta dlažba asi neprospívá jejich rozmazleným tlapkám.

Nápad na výlet jsem našla v místních anglicky psaných novinách. Zmínili dvě zcela klíčová slovní spojení: “historická vesnice” a “neobjevená turisty”. Navíc by se mělo jednat o jednu z nejzachovalejších architektonických památek v Ománu, kterou ale chtějí revitalizovat a zrekonstruovat. To byla jasná znamení, že nesmíme otálet a musíme okamžitě vyrazit.  

Hodili jsme do auta foťák, nakrájený meloun v chlaďáku na osvěžení (pořád je tu cca 30 stupňů) a vyrazili jsme směrem na město Nizwa, ke kterému se tady v budoucnu taky určitě dostanu. Našim cílem ale nebyl tenhle kouzelný historický klenot, nýbrž vesnička Manah, která je hned vedle – tedy autem asi hodinku a půl od Maskatu.

Dorazili jsme na konec světa, kde se ozývalo vytrvalé mečení koz a líně se tam potulovaly kočky různých velikostí a barev. Uprostřed toho ospalého něčeho byla vysokou zdí obehnaná oblast, která měla být naším cílem. Zastavili jsme u velkých dřevěných dveří, na kterých jsem i já se svým zrakem krtka v pokročilém stáří viděla velký zlatavý zámek. Povzbudivě jsem koukla na Společníka, že to jako přece vůbec nic neznamená a že tady určitě budou další dveře, kde budou čekat nekonečné řady lidí připravené strávit tady den snů, a v duchu jsem si představovala to vražedné ticho v autě, až pojedeme tu hodinu a půl v autě zpět, aniž bychom cokoli viděli.

Tohle jediné bylo vidět před zdí. Tušila jsem, že to na celodenní výlet stačit nebude…

Rozhodli jsme se zeď objet autem a ty další dveře najít. Nic! Můj úsměv se měnil v lehkou křeč. Zaparkovali jsme a rozhodli jsme se zeď ještě jednou obejít, že jsme třeba něco minuli. Potkali jsme skupinku malých Ománek, které na nás nadšeně mávaly a pořád dokola nás nadšeně zdravily tím jediným anglickým slovíčkem, které nejspíš znaly. Pojali jsme podezření, že bílý muž a bílá žena jsou tu dost vzácnými zvířaty a přesunuli jsme se pro jistotu ke druhé části zdi. A tam byly! Dveře, na kterých zářila tři telefonní čísla!

To jsou ony! Dveře s čísly!

Na druhé straně drátu (nebo spíš bezdrátu) se ozval slušnou angličtinou hovořící Ománec, který nám slíbil, že se domodlí, doobědvá a za 30 minut tam bude. Po letech zkušeností v regionu jsme předpokládali, že se z 30 minut vyklube klasických 45 – 60 a posadili jsme se do stínu a relaxovali za poslechu kozího koncertu, který se linul z nedalekého chlívku. Ale ne! Za 30 minut se vynořilo auto a z něj vyskočil malý, usměvavý Ománec a šinul si to k nám.

Nadšeně nás přivítal, zvědavě se vyptal odkud jsme, jak jsme přijeli a kde bydlíme a vpustil nás do dveří. Nejdříve jsme mysleli, že nás prostě nechá projít si krásnou kamennou vesnici samotné, ale on s námi udělal detailní prohlídku všemožných domů a budov – za což jsme mu nakonec byli neskutečně vděční!

Náš veselý ománský průvodce!
Výhled z jedné ze stříšek. Ten maják vzadu není maják ale věžička jedné moderní mešity. 
Jedna ze dvou zachovalých věží.

Vesnička se jmenuje Harat Al Bilad a je 900 let stará – to je tady v regionu celkem nevídané. Třeba Kuvajt takhle dávnou historii vůbec nemá. Ve vesničce najdete 376 domků postavených z hlíny, kamenů a slámy, 4 mešity z nichž jednu krásně opravili a bývají v ní modlitby a jedna je v procesu oprav, 250 studen, kde je stále ještě voda a taky třeba celkem promyšlenou dešťovou kanalizaci.

Jedna ze čtyř mešit, které ve vesinčce byly. Takhle zatím nebyla funkční, ale brzy prý opět bude. Ta zelená barva byla naprosto nádherná. A ta bílá “kolečka”, co tam vidíte, to jsou pěkně prosím čínské porcelánové misky, které tam prostě zasadili. Je to kouzelný kulturní mišmaš. 

My z toho byli u vytržení! Prováděl nás po stříškách, po domech, malinkatých místnůstkách, kde kdysi bývaly obchody, vylezli jsme do věží a u toho všeho jsme měli celkem detailní výklad o tom, kde se co dělalo. To všechno jen pro nás dva a jen za 2 ománské riály na osobu – tedy za cca 120 korun. Veselý Ománec si při přesunu mezi budovami spokojené pobrukoval a nenápadně nás směroval na ty nejhezčí výhledy.

Náš veselý Ománec si cestou prozpěvoval a plašil holuby. Evidentně mu to dělalo velkou radost.

V průběhu cesty si nás několikrát vyfotil a Společníka si nakonec i natočil s tím, že je třeba ukázat, že tam lidé chodí na návštěvy (já se hrdinsky schovala za zeď, protože jsem tvor stydlivý).  

Cestou ven.

Tááákže! Pokud budete v Maskatu (s autem) nebo v Nizwě a zajímá vás historie, tak je to super výlet. My jsme ho určitě neabsolvovali naposledy, protože jsme už teď zvědaví, jak opravené to tam bude, až přijedeme příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *