Ahoj z pouště!
Před dvěma týdny jsme se po roce vypravili na návštěvu rodiny do Česka. Spousta lidí nám říkala, že nechápou proč letíme zrovna v době, kdy je v Česku vlastně nejhorší situace. My jsme k tomu přistupovali tak, že se opět může stát, že v Ománu zavřou letiště – jako tomu bylo od března do října bez vyjímek – takže není na co čekat.
Když člověk sleduje situaci v Česku jen přes média, tak mu přijde, že tam nezůstal stát kámen na kameni a že se rouškaři a antirouškaři vyzývají k souboji na nože v každé temné uličce, kam nedohlédlo bystré oko Prymčovo (tedy nikde v okolí Vyšehradu, že). Nakonec ale bylo všechno naprosto v klidu a v pohodě.
Věděli jsme, že budeme po příletu potřebovat test, jelikož jsme plánovali krátkou zastávku v Rakousku. Přátelé nás na povzbuzenou zásobovali hrozbami o tom, že se na test nemusíme dostat, protože odběrová místa nestíhají a ještě hororovějšími příběhy o tom, že výsledky se k nám dostanou vlastně až budeme zpět v Ománu.
S lehkou nervozitou jsme tedy po příletu do Prahy zamířili na odběrové místo přímo na letišti a k našemu překvapení tam před námi byl pouze jeden člověk. Celý proces proběhl naprosto hladce. Parta mladých lidí, která se o to celé starala, byla úžasně organizovaná a všichni byli velmi milí – což člověk od někoho, kdo sedí několik hodin ve skafandru a strká lidem tyčinku do nosu, moc nečeká. Test stál 1,700 korun pro jednoho. A my si kvůli tomu Rakousku ještě připláceli za oficiální potvrzení od Ministerstva zahraniční, kdyby jej po nás chtěli na hranicích – to stálo 500 korun.
Výsledky nám následně přišly emailem – přesněji člověku přijde internetový odkaz, kam zadá kód, který mu přišel esemeskou. To kvůli bezpečnosti.
Takže nakonec velmi příjemná zkušenost – pominu-li ty 3 vteřiny, které trvá odběr samotný.
Jediné, co mě překvapilo, bylo, že test při příletu není povinný. Pokud by člověk přiletěl nakažený, tak prostě odejde z letiště vstříc veselým dobrodružstvím a nikoho to nebude zajímat. Nejspíš z přesvědčení, že horší už to u nás být nemůže. 🙂
O pobytu doma mluvit nebudu, protože na něm nebylo nic, co by mohlo mého drahého čtenáře zajímat.
Co by ale zvídavého čtenáře zajímat mohlo je, jak to proběhlo, když jsme se pak vrátili do Ománu. Začnu ze široka – v Ománu se počet případů pohybuje kolem 300 – 500 denně. Když jsme odjížděli, tak vláda vyhlásila dvoutýdenní noční zákaz vycházení a uzavřela všechny pláže, kde se lidé v noci často scházeli ve velkých skupinách. Dnes už tedy zákaz vycházení neplatí, ale pláže a další kempovací místa jsou zavřená stále.
Normálně by mě to dost štvalo, protože nám tady teď začíná nejkrásnější část roku, ale teď to ještě dva týdny v klidu překousnu. Proč, ptáte se?
Protože mám jak já tak manžel na ruce sledovací náramek, který hlídá, že po dobu 14 dní neopustíme dům.
Jojo, 1984 v praxi.
Jojo, 1984 v praxi.
Omán zatím nevydává žádná turistická víza, takže se do země dostanou jen ryzí Ománci a pak rezidenti – jako jsme my dva. Což je špatná zpráva pro všechny, kdo by se sem chtěli ukrýt před deštěm a šedou oblohou, ale dobrá zpráva pro ománskou populaci, která se virus konečně naučila aspoň trochu kontrolovat.
Čekali jsme s manželem, že nás na letišti čeká absolutní chaos. Přece jen už žijeme na Blízkém Východě téměř 6 let a víme, že organizace není místní silnou stránkou. Spletli jsme se. Celé letiště bylo plné lidí, kteří přesně věděli, co dělají.
Po vystoupení letadla se celá skupina rozdělila na dvě poloviny. První skupina (značně malá) byli ti, co si předem nainstalovali oficiální aplikaci, kde si založíte účet, kam uvedete všechny možné osobní informace. Následně vyplníte odkud a jakým letem přilétáte a pak zaplatíte v přepočtu asi 1,300 korun, aby se vám účet aktivoval.
Druhá skupina byli ti, co to i přes stovku článků v novinách, které celý proces popisovaly, neudělali. Ti pak stáli v dlouhé řadě a vyplňovali vše ručně.
My aplikaci měli, takže jsme pokračovali ke kroku 2 – tedy k testu samotnému. Všechno běželo jako po drátkách. Odběrových míst bylo rozhodně přes deset. Člověk uvede registrační číslo, které mu vygeneruje ta aplikace, a na to je pak navázaný výsledek.
Každé okýnko je samozřejmě odděleno podle pohlaví – žena odebírá vzorek ženám, žena nasazuje náramek ženám.
Poslední krok je nasazení náramku, jehož číslo se opět naváže na registrační číslo z aplikace. Načež vám do ruky strčí kus papíru se slovy “Exit approved” – tedy odchod povolen – a vy opouštíte letiště do místa své karantény. V aplikaci se vám pak aktualizuje váš status a objeví se vám tam i výsledky testu. Ty nám dorazily překvapivě hned druhý den.
Teď ale k té “vtipné části” celého tohohle systému.
Člověk je v karanténě i když je jeho test negativní. Prý je to prevence pro případy, kdy je test chybně negativní. Což se opravdu stát může. Z toho důvodu se člověk může nechat po 7 dnech prý přetestovat a opustit karanténu dříve. My to neplánujeme udělat, protože je zbytečné vystavovat se odběrným místům, kde je riziko nákazy vlastně nejvyšší.
Člověk je v karanténě i když je jeho test negativní. Prý je to prevence pro případy, kdy je test chybně negativní. Což se opravdu stát může. Z toho důvodu se člověk může nechat po 7 dnech prý přetestovat a opustit karanténu dříve. My to neplánujeme udělat, protože je zbytečné vystavovat se odběrným místům, kde je riziko nákazy vlastně nejvyšší.
No a pak je tu celá ta věc s tím, že někdo sleduje každý váš krok po dobu 14 dní, což už je značný zásah do soukromí. Dle všeho je radius kolem domu cca 50 metrů. S manželem sice vtipkujeme, zda dostaneme elektrický šok, pokud tu neviditelnou hranici překročíme třeba při práci na zahradě, ale řeknu vám, že není příjemné mít takhle omezený pohyb i když je to v podstatě pro dobrou věc.
Náramek by nám měli sundat za 12 dní na jakékoli soukromé klinice. Některé kliniky to dělají zdarma, některé za 120 korun a některé za 600 korun. Prý taky záleží na tom, jak jste tomu kterému lékaři sympatičtí (nekecám). Tak uvidíme, kolik to bude stát nás.
Mějte se hezky a nebojte, není to jako u bláznů jen doma v Česku – je to tak všude.
Update je k 5/11/20
Update je k 5/11/20