V předchozích článcích už jsme s Faisalem a s Mariam prošli námluvami i svatbou a ve zkratce vám můžu říct, že to všechno pro ně bylo dost náročné, takže by jim člověk až přál, aby už to měli jednodušší. Ale ne vždycky to tak dopadne…
Jak jsem napsala minule, často se stane, že spolu pár před svatbou vlastně nestráví skoro žádný čas a když už, tak rozhodně ne o samotě. No a teď si představte, že úplně první chvíle, kterou strávíte s člověkem, kterého jste si vzali, je v letadle cestou na líbánky. Jojo, přesně tohle se totiž stalo mému kamarádovi Faisalovi, u kterého celý tento příběh začal. Nikdy nezapomenu, jak jsme všichni v kanceláři s napětím sledovali jeho příběhy na sociálních sítích, abychom zjistili, zda jim to aspoň trochu klape. A nejspíš klapalo…
Po návratu z líbánek čeká každý nový pár stěhování do společného bydlení. V Kuvajtu je to tak, že děti za žádnou cenu neopuštějí dům rodičů, dokud si někoho nevzaly – a to jak muži tak ženy. Vzhledem k tomu, že je tu běžné mít kolem pěti dětí, bývá v domech docela plno.
Rodinný dům vždy připadne nejstaršímu synovi. K tomu se po svatbě nastěhuje jeho nová žena a žijí v domě s jeho rodiči a jeho neprovdanými sourozenci. K tomu si připočtěte minimálně 2 členy služebnictva, časem nějaké děti a ihned pochopíte, proč Kuvajťané žijí v třípatrových vilách.
Druhý/třetí/sedmý syn si následně musí počkat, než mu stát dům přidělí. Ano, domy jsou tu na příděl, ale občas se stane, že si na něj musí roky počkat. V takovém případě se pak syn stěhuje do bytu, ale to není společensky zrovna žádoucí. Všechny dívky dům po svatbě opouštějí a stěhují se ke svým manželům.
No a tady můj kamarád Faisal nehezky narazil, jelikož dům jeho rodičů nebyl v dostatečně dobrém stavu na to, aby se do něj syn mohl s Mariam nastěhovat. A to je pro mladého Kuvajťana obrovská potupa. Když jsem se ho na to ptala, tak se červenal tolik, že jeho bílá dišdaša téměř zrůžověla. Takže se stěhovali do bytu. A hezký byt v Kuvajtu je hodně drahá záležitost. Pro zjednodušení, byt za který byste v Praze platili 20,000 korun měsíčně, by vás tady stál 40,000 korun měsíčně. Takže pro Faisala, který nájem neplatil nikdy, to byl obrovský finanční zásah.
A aby toho nebylo málo, tak Faisal o pár měsíců později změnil práci a vydělával ještě méně, takže se museli přestěhovat do domů rodičů Mariam. A to si nedovedete představit, jaké pozdvižení to vyvolalo. Pro Kuvajtského muže a jeho rodinu totiž není nic více ponižujícího, než důkaz, že nedokáže zajistit svoji ženu.
Dobrá zpráva je, že Faisal s Mariam tohle všechno zatím překonali a letos si pořídili malé kuvajtské škvrně. Ale to v bohužel ještě neznamená, že mají vyhráno a budou spolu žít šťastně až do té doby, kdy Kuvajtu dojde ropa. Teda… Až do smrti jsem chěla říct.
Podle oficiálních zdrojů se v Kuvajtu totiž rozvádí více než 60 % manželství. A to je tady rozvod, narozdíl od evropských zemí, samozřejmě stále velké stigma. Hlavě pro ženy, které by před svatbou měly být pany a bývá pro ně těžší najít si druhého manžela.
Pro informaci pár titulků z kuvajtských zpravodajských stránek:
Faktem je, že si velká část mladé populace, která je silně ovlivněna americkou a evropskou kulturou, kterou mají doslova na dosah ruky ve svých telefonech, uvědomuje, že je to dáno tím, že se páry před svatbou nemají šanci poznat. Ale bohužel, jejich čas ještě nenastal. Stále žijí v době svých rodičů, pro které je tohle jediný možný přístup.
A něco vám řeknu – nedovedete si ani představit, jak hrozně moc nám ti Kuvajťané závidí, že si můžeme randit jak chceme a s kým chceme. A já si toho od té doby, co jsem tady, fakt moc vážím.