Omán z nás udělal neskutečně aktivní lidi. Je to trochu překvapivé, ale je to tak. V Kuvajtu jsme rádi lenošili, sjížděli seriály, objevovali restaurace… V Ománu je to přesný opak. Od té doby, co tu žijeme, jsme téměř každý víkend někde na výletě. Ať už pod stanem, v horách, u moře, někde u památek, nebo aspoň na výšlapu. Je to skvělý. Jednak jsme ve formě jako asi nikdy předním a jednak zažíváme každý týden malá dobrodružství.
Tento víkend jsme si naplánovali cestu k jedné z památek UNESCO – k beehive tombs. Tedy k prehistorickým hrobkám ve tvaru včelího úlu, které jsou rozeseté po horách nedaleko Maskatu.
Ráno jsme se probudili do šedých mraků. Na tom vám v prosinci možná nepřijde nic moc divného, ale pro nás tady je to vcelku vzácný pohled. Naprostou většinu dní je tady modro. Jakože modro bez obláčku. Takové to modro, které když vidíte na fotkách, tak nevěříte tomu, že není trošku připhotoshopované. My si tady běžně šedo užíváme, ale šedo v Maskatu většinou znamená déšť a hnusně v horách. A my jeli do hor, že…
Naházeli jsme věci do našeho Jeepu a vyrazili jsme. Nad mořem bylo nádherně modro, takže jsme si bezstarostně prozpěvovali. Když jsme ale dorazili k místu, kde jsme měli odbočit k horám, naskytl se nám pohled na úžasný kontrast. Nad mořem výstavní modro a nad horami černo. Smích nás sice trochu přešel, ale my nic nevzdáváme. Jasně jsme se domluvili, že kdyby se kterýkoli z nás třeba i jen na vteřinu cítil nekomfortně, tak to otočíme, a jali jsme se stoupat do temnot.
Varování
Možná se ptáte, proč ta domluva o nekomfortu. Jezdit do ománských hor, když hrozí déšť, třeba i malý, je nebezpečné. Opravdu nebezpečné. Pokud už jsem v Ománu někdy byli, tak jste si možná všimli, že místní pohoří jsou nádherná, ale také velmi drolivá. To z nich činí vražednou zbraň, jelikož se pod dešťovými kapkami rozpadají. Za ten rok, co tu žijeme, jsem viděla až moc videí, kde se valí obrovské balvany po horských cestách. A my, ač se nás odvažuji nazvat dobrodruhy, pod těmi balvany rozhodně skončit nechceme.
Bez čtyřkolky ani ránu!
Naši cestu jsme začali ve vesničce Fins. Bez auta s náhonem na všechna čtyři kola to nezvládnete, to vám řeknu rovnou. Cesta je úzká, drolivá a místy vlastně ani nevypadá jako cesta. Pokud jste ale čtyřkolkou vybaveni a za volantem se cítíte dobře, tak si sem určitě vyražte, protože v tomhle případě rozhodně platí, že už cesta je cíl.
Cestou budete míjet malé domky na místech, kde by vás opravdu nenapadlo, že bude někdo stále ještě žít. Přes cestu vám sem tak proběhne nějaká koza, oslík nebo velbloud. A když se vyškrábete na vrchol, tak na vás čekají nádherné výhledy.
Proč si v Ománu nezahrávat s deštěm
Jedno takové malé upozornění. Pokud vás Google, nebo jakákoli jiná mapa dovede k cestě, která bude třeba i jen náznakem přehrazená malými kamínky, chápejte to tak, že tam nemáte jezdit. My to tak nepochopili. A dopadli jsme takhle.
Ta rozemletá hromada hlíny a ty balvany jsou dle Googlu normální cesta. Takhle to vypadá, když v horách zaprší. Najdete cesty, které jsou kompletně zasypané a prostě je neprojedete. Taky se může stát, že se pak už nedostanete zpět. Takže neriskujte. Nestojí to za to. Vzhledem k tomu, že v horách stále žijí lidé, tak s největší pravděpodobností najdete náhradní silnici. Tak jako jsme ji nakonec našli my.
A teď už k hrobkám…
Samotné hrobky jsou naprosto úžasné. Většina z nich je 4,000 až 5,000 let stará. Některé jsou nádherně zachované, z některých zbývá už jen hromádka kamení. Nečekejte nikde žádné tabulky, nebo popisky. Na to se tady moc nehraje. Rozhodně se u nich ale můžete utábořit, prozkoumat si je, osahat a nafotit. Je celkem fascinující vidět, jak dokonale jsou postavené, že přežily vcelku bez úhony až do dnešních dní. A ještě úžasnější je, že je lidé neničí, nerozebírají, nesprejují na ně a tak vůbec.
Když jsem si o nich hledala informace, narazila jsem na následující zajímavost. V hrobkách se prý nikdy nenalezla jediná kost. Takže pokud jste trochu strašpytlové jako já, tak se opravdu nemusíte bát, že v nich na vás vybafne kus mrtvoly. Archeologové se do dnešních dní dohadují, k čemu tedy “hrobky” sloužily. Jednou z teorií je, že byly postaveny, ale nakonec nebyly využity. Další teorií je, že v nich opravdu někdy byly ostatky, ale pak byly z neznámých důvodů někam přemístěny. Tak jako tak na člověka dýchne trochu mystično. Jelikož tam prostě jen tak stojí. Jako připomínka časů, které jsou dávno pryč, a kterým možná už nikdy neporozumíme.
Kde beehive tombs najít
Hrobky najdete v Ománu na několika místech. V oblastech Bat, Al Khutm, a Al Ayn (kde jich je asi nejvíce a jsou nejzachovalejší). Pokud by vás zaujala právě tahle naše cesta, tak vám tady nechám mapku. Je to okruh. Je vcelku jedno, kterou cestou začnete. Obojí stoupání je hodně dobrodružné a při obojím klesání se vám naskytnou nádherné výhledy.
Z cesty jsme pořídili i krátké video, takže pokud by vás zajímalo, jaké to stoupání bylo z poheledu spolujezdce, tak rozhodně mrknětě. A pokud by vás zajímaly i naše další offroad dobrodružství, tak klikněte sem.