V Ománu nám začala zima. Zima v blízkovýchodním jazyce, což znamená, že tu dalších pár měsíců bude fantastických cca 26 stupňů. Zima také znamená, že se všude začnou objevovat turisti a že se mi ve zprávách na sociálních médiích začnou množit všemožné dotazy o Ománu. Jedním z nejčastějších je ten o bezpečnosti: zda je Omán celkově bezpečná země a zda jsou Ománci nebezpeční pro turisty.
Tyhle dotazy mě vždycky pobaví. Ale chápu, že se lidé ptají. Mediální obraz jakékoli muslimské země je dnes spíše takový, že by si člověk měl k plavkám přibalit kalašnikov pro vlastní obranu a několik pepřových sprejů pro přesuny mezi hotelem a pláží.
Omán je bezpečná země. Je to vlastně asi nejbezpečnější země, kde jsem kdy byla. Kriminalite je tu téměř nulová. Je to ten druh země, kde by se lokální obyvatelé propadli hanbou, kdyby měli něco ukrást. A cizinci, kteří tu žijí, vědí, že by je za jakýkoli prohřešek vyhostili ze země, takže radši nic nedělají, protože je pro ně život v Ománu splněným snem.
Dva příklady ze života pro ilustraci:
Minule jsme se dvěma kolegyněmi jely na schůzku s klientem. Zaparkujem auto uprostřed vcelku rušné ulice, já si balím všechny věci, že si je samozřejmě beru s sebou a kolegyně povídá: “Já si tu nechám kabelku, nechce se mi to tahat.” A nechala ji na předním sedadle – otevřenou s peněženkou a počítačem uvnitř. Následně jsme vystoupily a ona nezamkla auto. Tak jsem jí to připomněla a obě na mě zcela nechápavě koukaly. Vysvětlila jsem jim, že v Evropě by jim to auto kvůli kabelce vykradli i zamknuté. Smály se nahlas, že proto jsou tak snadným cílem pro zloděje, když cestují někam mimo region.
Když jsme se po dvou hodinách k autu vrátily, kabelka samozřejmě stále byla. A kolem auta dál proudily davy lidí…
Dalším skvělým příkladem byl náš firemní oběd v restauraci jednoho z našich klientů. Restaurace byla vcelku plná, když jsme tam dorazili. Majitel nám chtěl ukázat, jak to vypadá v dalších částech podniku, takže jsme se všichni zvedli od stolu a šli jsme na prohlídku. Na stole, kam se mohl kdokoli přimotat, zůstaly bez dohledu ležet telefony, peněženky a kableky. Nikdo se nad tím ani vteřinu nepozastavil a nic se neztratilo.
Musím přiznat, že je to opravdu příjemné, že si člověk nemusí pořád zběsile držet kabelku a hlídat telefon. Jediným negativem je, že mě to naprosto rozmazlilo, takže když přijedem zpět do Evropy, tak si to v klidu štráduji s telefonem v rozepnuté kabelce a Společník se může zbláznit.
A o nebezpečnosti Ománců snad už ani netřeba mluvit. Oni jsou opravdu milý národ. Samozřejmě narazíte na výjimky, jako asi v každé zemi a v každé kultuře, ale je jich málo. Oni si turistů váží. Už ani nevím kolikrát mě zcela náhodní lokálové vítali v Ománu a děkovali mi, že tu jsme.
Jediné, čeho se do budoucna trochu bojím je, že turisté Omán zkazí. Že místo toho, aby si otevřenosti místních vážili, ji začnou zneužívat a Ománci se postupem času vůči nim zatvrdí. A to by byla obrovská škoda.
Takže se ničeho nebojte a do Ománu pojeďte. Ať už pod stan (o kempování na plážích jsem psala třeba tady) nebo do některého z místních krásných hotelů.
Stojí to za to!