Už asi tři roky mi Filip říká, že by se moc chtěl jet podívat na Dakar Rally do Saudské Arábie. Vždycky mi to přišlo jako super nápad, protože pro nás Čechy je Dakar sport s velkým S, a taky proto, že Saudské Arábii už asi nikdy v životě nebudeme zeměpisně blíž, než jsme teď, že. Ale vždycky skončilo jen u nápadu.
Až do letoška, kdy jednoho dne Filip přišel s tím, že teda jedem na ten Dakar, že je to za dva týdny, že jestli by mi nevadilo, kdyby tam s námi jelo pár jeho Ománských kolegů a že si na to možná budeme potřebovat dokoupit pár kousků vybavení na stanování a přežití v poušti do naší už tak velmi široké výbavy.
Život mě vycvičil, že dobrodružství a zážitkům se ne neříká, takže jsem všechno odkývala.
Načež Filip zmizel na pár hodin u počítače, aby mě následně informoval, že jak jsme se domluvili, tak tedy jede pro ten přístřešek na sprchu, gelové kapsle do cestovní toalety, kanistry, dřevo a další bambilion věcí, které jsme evidentně zcela nutně potřebovali a bez kterých bychom v poušti nejspíš zemřeli zcela úděsnou smrtí způsobenou nedostatkem pohodlí.
“A kolik těch tvých kolegů tam tak bude?” zeptala jsem se asi po týdnu velmi aktivních příprav, kdy se naše komora zaplnila hromadou tašek, o jejichž obsahu jsem vlastně radši ani nepotřebovala vědět, a kdy jsem já na náš cestovní seznam stihla dopsat tak leda láhev vína, knížku a oříšky.
“No asi tak pět…aut to bude.”
“A budou tam nějaký další ženský?”
“No jasně, že nebudou. Prý je to nezajímá. Bude to asi 14 Ománců. Ale neboj, bude to super!” prohlásil Filip a zmizel naskladňovat speciální žluté stanové kolíky do písku, které byly o neskutečné tři centimetry delší než ty speciální žluté stanové kolíky do písku, které už jsme měli.
Takže jsem zase škrtla to víno, pač ta představa, že tam sedím jako jediná ženská mezi 14 chlapama u ohně a sama si piju víno z plecháčku nezněla úplně lákavě. No nic no.
Nastal den odjezdu. Jeep jsme měli narvaný až po střechu a když jsem se na zadní sedadlo snažila tajně prostrčit o jednu knihu navíc, tak jsem musela snášet lechce pichlavé pohledy.
Čekalo nás asi 8 hodin na cestě. A to prosím bez zastávek na jídlo a bez času stráveného na hraniční kontrole mezi Ománem a Saudi. Sraz se zbytkem skupiny byl domluven v městečku Ibri. Většina už byla na místě. Zbytek, jak jsme se dozvěděli, se zdržel při přípravě oběda. To byl první náznak, že jídlo se tady bere setsakra vážně. Ale tehdy mi to ještě nedošlo.
Poté, co přijel Mazin s obrovským tácem rýže a jakýmsi masem, jsme mohli vyrazit na cestu na saudské hranice.
„Ještě si v Ománu natankujte, na saudské straně nejspíš nebude žádná benzínka. Je tady cestou jedna Al Maha (řetězec stanic), tu určitě neminete.“ poradil nám Abdullah.
Přechod z Ománu je jeden velký proces. Oni totiž Arabové ve své naprosté chaotičnosti milují proces. Řada tady, razítko tady, tady máte papírek, tady papírek odevzdáte, tady vám naskenujeme celé auto, tady počkáte, až ten sken prozkoumáme, jestli k nám náhodou nevezete nějaké nelegály v schované v nárazníku (a to si nedělám legraci, o to se lidé třeba cestou do Dubaje opravdu pokoušejí), tady máte razítko na pojištění a tady se vás zeptáme, proč sem tedy vlastně jedete. Jo na Dakar, no tak to As-salamu alaykum a have fun!
Hrozně nás pobavilo místo, kde měli řidiči počkat, než jim saudský strážník a nejspíš celá vláda proskenuje auto. Útulné místečko se sedačkou, kterou vyrvali v kdovíkteré čekárně na letišti s jemným detailem v podobě ostnatého drátu. Hned máte chuť si tam sednout a vyčkávat.
Nakonec jsme asi po hodině projeli a setkali jsme se s našimi Ománci na tom nejhůře vypadajícím odpočívadle plném odpadků, kde se oni rozhodli, že si dole na písku rozloží koberec a snědí toho velblouda s rýží, co si dovezli. My se rozhodli, že si možná místo velblouda dáme radši ten tuňákový salát a vydali jsme se na zbytek cesty mezi dunami.
Jedna malá odbočka k tomu koberci, prosim vás. Ománci milují koberce. Vezou si s sebou koberec ať už jedou tábořit na déle, ale i když jedou jen na krátký výlet. Partičku Ománců, co sedí na koberci a ládují se kávou, nebo rýží s masem můžete vidět fakt všude – na parkovišti, vedle silnice, vedle dálnice, v parku, na pláži. Koberec je základ všeho. Vozí ho v autě podobně automaticky, jako my batoh na výlet.
Za těch 5 let jsem vypozorovala jednu zcela zásadní podobnost mezi Ománci a kočkami. Nevím tedy, jak moc znáte kočky, ale pravdou je, že pokud doma kamkoli položíte prázdnou krabici, do několika minut v ní najdete nasoukanou kočku. Ománci mají tenhle radar na koberce. Ve firmě, kde jsem pracovala, se jednoho dne náš údržbář rozhodl, že vyčistí koberec, který se používal na všechny firmení akce. Rozložil ho na zahradě na zem a šel si pro kbelík. Do dvou minut na něm seděli Ománci s počítači na kolenou a odmítali odejít.
Ale zpět k Dakaru. Rally se jezdí v poušti Rub al-Chálí. Anglicky je to Empty Quarter – tedy prázdná čtvrtka, což je neskutečně výstižné jméno. Je to poušť přibližně o velikosti Francie – jen tedy bez toho vína, sýrů a stávek. Projíždíte prázdnou cestou mezi dunami, které přecházejí v obrovské pláně, které před mnoha tisíci lety byla jezera. Je to nádhera – pokud tedy jako já máte slabost pro obrovské, oranžové masy písku.
Nevím, jestli Dakar sledujete, ale jak možná víte, je to navigační závod, kde ani jezdci ani veřejnost neznají danou trasu předem. Jezdci vědí, kde budou startovat, tuší, v jaké oblasti je cíl, ale itinerář celé cesty dostanou jen hodinu před samotným startem, aby jim analytici nemohli cestu namapovat a aby to bylo opravdový dobrodrůžo. Ale abyste si nemysleli, že pak dostanou nějakou super mapu s GPS souřadicemi, tak to fakt ne. Dostanou itinerář s popisky typu – až uvidíš velkej šutr, tak se drž vpravo.
My věděli díky velmi detailní mapce, kterou se dalo najít na webových stránkách, že bivak – tedy kemp, kde se bude ta etapa, na kterou jsme jeli – bude u města Shubaytah, takže jsem se rozhodli, že první noc budeme tábořit hned vedle.
Už první stanování ukázalo krásné rozdíly mezi tím, jak si to představujeme my Evropani a jak to mají Ománci.
My si postavili sprchu s přístřeškem. Nafoukli jsme si obrovskou, pohodlnou matračku do stanu, aby se nám dobře spalo. Rozmotali jsme spacák a umístili jsme polštářky pod hlavu, protože prostě proto. A dali jsme si nas stan okrasná světýlka, že.
Ománci postavili stany, nebo taky ne. Vytáhli lehátka, nebo taky ne, že. Rozrolovali koberec. Postavili světlo, které vypadalo jako pouliční lampa, aby osvítilo celý tábor. A co bylo hlavní, vytáhli svoji polní kuchyni, kam nás pozvali na skromný burgr, pokud prý tedy budeme chtít.
Když říkám kuchyni, tak myslím kuchyni.
To máte grily, talíře, chladící boxy, obracečky, další chladící boxy, plynové bomby, koření…
Pár Ománců, kterým bylo čekání na první večeři ze dvou plánovaných moc dlouhé, se mezitím vydalo zkusit štěstí do tábora jezdců, aby s pokusili zjistit, kde že se to máme zítra usadit, abychom měli co nejlepší výhled. Abyste tomu správně rozuměli, do tábora se jako člověk z venku nedostanete. My, jelikož to pravidlo známe, tak jsme se je z podstaty ani nesnažili porušit. Ománce nic nezastaví. Jdou to prostě zkusit.
Jak se ukázalo, tak se tam okamžitě spřátelili s partou z ostrahy a vrátili se s hromadou informací o tom, kde že se to bude zítra tankovat a jakým směrem bychom se měli vydat. Což se druhý den ukázalo jako zcela zásadní informace. Ománci jsou v tohle úžasní. Je to dané tou jejich neskutečně přátelskou povahou a šílenou společenskostí, která jim napomáhá navazovat vztahy s kýmkoli, koho potkají.
Domluvili jsme se, že se druhý den ráno rozdělíme. Ománci vyrazí na průzkum a pak nám pošlou lokalitu druhého tábořiště, kde se sejdeme na oběd. Oni jsou v průjezdu dunami mnohem lepší, než my kdy budeme, takže to bylo výhodné pro obě strany. Oni nás nemuseli nikde tahat z písku a my měli ráno čas a klid uvařit si čaj a dát si sprchu.
Celé dopoledne nám chodily zprávy z jejich výzvěd o tom, že jsou jednoznačně na stopě té nejlepší lokality, kde uvidíme úplně všechno. Byli jsme trochu skeptičtí, protože detaily trasy jsou opravdu v podstatě nezjistitelné, pokud vyloženě nestopujete ta auta, nebo nenavazujete tak jako Ománci vztahy se všemi kolem – od pořadatelů, přes lidi, které potkají jen tak někde na duně. Jako tam třeba potkali partu Čechů, které poznali podle vlajky a hned se s nimi spřátelili, jen aby nám pak mohli poslat fotky.
Kolem poledne nám dorazila zpráva, že tedy našli to nejlepší místo a poslali nám navigační bod kdesi na hraně planiny a duny. Vzhledem k tomu, že my sami jsme absolutně netušili, kam jet, tak jsme spokojeně slepě následovali. A řeknu vám, že jsme jim křivdili. Jak se ukázalo, oni to nejlepší místo opravdu našli. Nádherné duny, kudy projížděly jak náklaďáky, které nás zajímaly nejvíce, tak auta a buginy a kde se v docházkové vzdálenosti daly bezpečně postavit stany.
Takže jsme se s jednou polovinou ománské skupiny vyškrábali na vrcholek duny. Ománci se zcela přirozeně stali největšími fanoušky českých kamionů a pokaždé, když jsme z dálky viděli, že se nějaký blíží, tak okamžitě zjišťovali, zda jsou to Češi, aby pak, když to Češi opravu byli, mohli poskakovat po duně a burácivě fandit.
Když zrovna nefandili, tak se tam družili s každým, kdo se tam k nám zrovna přidal. Ať už to byla Italka, které poděkovali, že přijela, a oznámili jí, že ta italská pizza tedy jako není špatná, nebo třeba Francouz, kterému poradili s autem. Prostě kdokoli – jakákoli kultura – je potenciální kamarád.
Řeknu vám, že sedět občas třeba jen dva až tři metry od těch burácejících aut, která se snaží prodrat dost nehostinným terénem, je šílený adrenalin a místy taky dost strach. Člověku se z toho chvěje celý tělo. Když jsem si to teď zažila, tak se nedivím, že se tam stávají neštěstí. Ti řidiči nic moc nevidí a lidé se občas chovají trochu nezodpovědně a nepředvídatelně.
Takže pár pravidel pro všechny:
- Oblékněte se tak, abyste byli vidět
- Stoupněte si co nejvíce na vrchol duny nebo kopce, co to jde
- Zmateně nepobíhejte
- Neriskujte život pro jednu hloupou fotku nebo video
Druhá polovina Ománců mezitím dělala to, co kempující Ománci dělají nejradši – připravovala oběd. My jsme v tomhle velmi praktičtí – buď máme něco připravené z domova, nebo si vezeme něco, co se dá rychle ohřát. Ománci fakt ne…
V táboře se odkudsi objevil další koberec, obrovský hrnec na tuňákové kari, pánve na zeleninu, hrnec na rýži, košíky s chlebem a hromady koření a omáček. Naprosto kouzelný na tom bylo, že každý dělal něco a všichni tam byli k ruce hlavnímu šéfkuchaři. Takže jeden Ománec krájel rybu, druhý dělal rýži, další míchal koření, jeden dosoloval stylem „je to už dost slané, pane Lorenc?“, další porcoval chleba a další sbíral objednávky.
Se západem slunce se pozdně obědové obžerství plynule překlopilo do večerního obžerství. Jen s tím rozdílem, že se tentokrát neodehrávalo na koberci, ale kolem ohně, kde si Ománci rozestavěli židle a stolečky a připravovali dezert, kávu, karak a špízky na grilu. Ptali jsme se tam jednoho Filipova kolegy, jestli takhle táboří vždycky a on to sesumíroval asi nejlépe, co to šlo:
„Co děláte vy Evropani, když táboříte? Vy si čtete knížky, že? No, my si nečteme. My vaříme, jíme a povídáme si.“
Řeknu vám, že se mi za celý pobyt nakonec nechtělo číst ani minutu, protože ta jejich nakažlivá spontánnost a veselost člověka prostě strhne. A krásně se to ukázalo poslední den ráno, kdy jsme se všichni rozespale šourali po tábořišti, když doslova vedle nás zastavilo novinářské auto s českou espézetkou.
Z toho rychle vyskočili dva fotografové a běželi fotit český kamion na dunu. Když se vraceli, tak jsme si s nimi chvíli povídali a Ománci jim okamžitě začali nosit jídlo, nabízet, ať se k nám přidají na oběd, nebo ať si dají aspoň kávu. Celé setkání ukončili společným videem právě pro naše fotografy, kde skupinově hulákají „Martin Macíííííííííík“ na podporu našeho kamioňáka, o kterém slyšeli předchozí den úplně poprvé.
Ta jejich otevřenost a radost z jednoduchých věcí je něco, co se od nich snažím už roky odkoukat. Taky to, jak přistupují k lidem s tím, že jsou to všechno potenciálně přátelé. Jsou to vlastnosti, které nám v dnešním světě občas chybí a kvůli kterým je mám jako národ tolik ráda.
Už teď doufám, že příští rok Filip zase přijde s tím, že pojedeme na Dakar. Už budu vědět, co čekat. Budu vědět, že všechen ten chaos dobře dopadne. A hlavně budu vědět, že mám tak dva týdny předem držet dietu.
Takže kobercům zdar a Dakaru taky!
Soňa