Jak jsme přejížděli ománskou poušť, zapadli v dunách a urvali nárazník

Se Společníkem rádi jezdíme do pouště. Já tedy asi o kousek víc, protože jsem celý život fascinována hvězdnou oblohou. Taky milujeme offroad jízdu ve všemožných i nemožných terénech. Od prvního dne, kdy jsme se nastěhovali do Ománu, jsme toužili projet pouštní duny autem. Jezdit po jejich vrcholcích, nořit se do zlatavého písku, který se vám pod nohama boří jako nic, koukat na západy a východy slunce, no prostě takové ty pouštní záležitosti.

Možná se ptáte, proč nám tedy trvalo 10 měsíců, než jsme něco takového podnikli. V poušti už jsme samozřejmě mnohokrát byli a to i pod stanem, ale hluboko do dun jsme se sami prozatím neodvážili. Jízda v poušti je totiž dost nebezpečná. Ona celá poušť je hodně nebezpečná. Tváří se to tam jako neškodná hromada písku, ale rozhodně se nenechte oblafnout. V poušti se ztratíte jako nic, 99% není pokryto telefonním signálem, takže si nezavoláte pomoc, pokud by se vám cokoli stalo. A hlavním problémem je zrádnost písku. Jet do pouště sám (čti jedním autem) je nezodpovědná hloupost. Zapadnete jako nic, a ve spoustě situací se prostě sami nevyprostíte i když budete mít sebelepší výbavu. Jako třeba chlapík ve videu dole. 

Proto, když jsem narazila na internetu na partu nadšenců, kteří průjezd pouští organizují, bylo rozhodnuto.
Společník zabalil našeho Jeepa až po střechu a vyrazili jsme vstříc akci, od které jsme netušili, co očekávat.

Místo setkání bylo cca tři hodiny jízdy od Maskatu v malém městečku Al Kamil na pokraji pouště. Přijeli jsme k restauraci, kde měla proběhnout úvodní registrace a bylo nám jasné, že tahle akce bude doménou vytuněných Jeepů. Společníkova tvář se rozzářila… On má totiž auta hrozně rád a náš Jeep je jeho velká láska. Jsou chvíle, kdy mě ta vyprávění o tlumičích a podvozcích dokonce začínají dávat smysl, a to je jasné znamení, že už o nich poslouchám příliš často.

Po registraci, kde jsme dostali číslo na sklo (aby bylo jasno, že jsme součástí skupiny), balík vod a hromadu pytlů na odpadky, jsme se zařadili do konvoje vytuněných aut a vydali jsme se za tmy vstříc poušti. Krok jedna, pokud se chystáte jezdit v písku, je upustit pneumatiky, abyste se auto nebořilo a naopak “plavalo” po písku. Já mám z polovypuštěných kol vždycky trochu špatnej pocit, ale v dunách je to nutnost. Na kraji pouště jsem se pak ještě naposledy rozloučila se signálem na telefonu a vyrazili jsme. 

Do tábora jsme dorazili za tmy. Velkým štěstím je, že se náš stan staví tak snadno, že to zvládneme bez problémů i jen za pomoci lampy, světel auta a miliardy hvězd. Obrovskou výhodou celé akce bylo to, že součástí byly i snídaně, obědy a včeře. Takže jsme organizátorům odpustili i to, že nás probudili v 6:30 ráno mlácením pánvemi a hrnci. 

Po snídani jsme absolvovali trénink jízdy v dunách, který obnášel třeba vysvětlení, že najet ve vysoké rychlosti do duny čumákem auta není dobrý nápad, nebo že leccos se dá vyřešit plynulou jízdou. Také nám byl představen záchranný tým dobrovolníků, kteří se cestou drží v dohledné vzdálenosti a zachrání vás, pokud to tím čumákem do duny omylem, nebo zcela úmyslně opravdu napálíte. 

Ač jsme spadali do kategorie naprostých dunových začátečníků, tak  jsme po sobě se Společníkem po celou dobu výkladu pobaveně pokukovali s tím, že to přece nic není. Je… Trvalo asi 20 minut, než jsme zapadli poprvé.

Výhodou bylo, že hned vedle nás zapadl někdo ještě hůř než my, takže jsme se necítili jako největší trubky hned ze začátku.  

Z písku jsme se dostali za pomoci skvělých rad jednoho ze záchranných/vyprošťovacích dobrovolníků. Než jsme vyrazili, tak jsem si říkala, proč je jich tam tolik. Hned první den jsem to pochopila.
V poušti prostě zapadnete, ať jste téměř jakkoli úžasný řidič. Buď se někde začnete nezastavitelně sesouvat bokem a zdá se vám, že se už už musíte překlopit, než se prostě zaboříte o nějakou haldu. Jako třeba naši holandští přátelé na videu dole: 

Nebo čumákem zajedete do písku, který se sice tvářil jako váš dobrý přítel, ale vyklubala se z něj zmije hluboká, která vám pohltí kola a odmítne je pustit.
Nebo prostě nepřejedete dunu dostatečně rychle a uvíznete “na břiše” na jejím vrcholu, jako my tady:

Pro většinu takových případů stačí mít v autě lano. Bylo naprosto úžasné, jak si všichni vzájemně nadšeně pomáhali a radili. Prostě vyskočíte z auta, hodíte lano člověku v autě před nebo za vámi, on vás vytáhne a všichni se tomu smějete, protože je to celé neskutečná zábava. 

Ze začátku jsme se snažili řídit radou z ranního tréninku o plynulé jízdě. Časem jsme ale zjistili, že rychlost a pedál na podlaze jsou nejlepším řešením každého problému. Takže jsme v druhé polovině prvního dne za mého nadšeného (a značně hlasitého) podporování “Speed and power!!!” začali čím dál zkušeněji překonávat i vcelku zrádná místa. 

Naše nadšení nezastavilo ani to, kdy jsme při přejezdu jedné větší duny urvali zadní nárazník, který jsme nakřápli při naší poslední cestě do hor. Čekala jsem, že se Společník zhroutí za volantem, ale ten se smíchem vyskočil a jal se kombinačkami stříhat zbylé kabely, které držely nárazník připojený k autu. Takového šílenství si naštěstí všiml jeden z pouštních zachránců a obětavě a hlavně bez ptaní se vrhl pod auto a nárazník odmontoval. My ho následně hodili do kufru auta a jakoby nic jsem pokračovali v naší “speed and power” misi.

Naprosto kouzelné na celé téhle akci je to, že v dunách jste všichni jeden tým. Nestane se, že byste zapadli a nikdo vám nepomohl. Spíše se vám bude snažit pomoci hned několik lidí najednou. Nikdo neřeší, co děláte a kým jste, když jste někde v Maskatu v kanclu, v poušti jste si všichni rovni. Všichni si ráno mažete pita chleba sýrem rukama, všichni pijete polívku z papírového kalíšku na kafe, všichni máte písek až ve spoďárech a všichni chodíte na záchod za dunu. A v tom je to kouzlo a dobrodružství.

A řeknu vám, že ty výhledy jsou jedny z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla. Kombinace sytě modrého nebe a zlatavého nebo oranžového písku vám vezmou dech. Mně tedy rozhodně.

Hned po skončení nám bylo jasné, že tohle nebyl náš poslední přejezd. Tahle skupinka jich pořádá několik, takže se rozhodně přidáme ještě několikrát, protože ta jízda naprosto panenskou pouští je jednak neskutečná nádhera a jednak šílený adrenalin, který nás zase o kousek víc sblížil.

Výbavu na takovouhle akci není třeba mít jakkoli speciální. Stačí poctivý offroad ve slušném stavu (třeba Jeep Wrangler, Toyota Landcruiser/Prado/FJ Cruiser, Nissan Patrol nebo Patrol Super Safari), stan, hromada vody, malá dávka odvahy a aspoň základní zkušenosti s offroad jízdou.

Hlavní je se toho nebát a pořádně si to užít, protože o tom to celé je.