Do Ománu za výšlapem aneb schody do nebe

Ti z vás, kdo moji stránku sledujete pravidelně, víte, jak probíhala naše první výprava do ománských hor. Po téhle zkušenosti, která nás trochu vyděsila, jsem se bála, že Společníka už k žádnému výstupu do kopců nikdy nepřemluvím. Takže když jsem přišla s dalším víkendovým plánem, který sliboval krásné výhledy, čekala jsem, že po mě hodí nejbližší botou nebo alespoň kočičí hračkou. Nestalo se… Vyrazili jsme proto na takzvané sa’alské schody, které jsou vzdálené přibližně 30 minut jízdy autem od Maskatu. 

Při příjezdu jsem Společníkovi prstem ukázala, kam že to polezeme. Zbledl… Ale už bylo pozdě na to, aby se rozhodoval, zda stoupat budeme nebo ne.

Sa’alské schody jsem si samozřejmě pořádně nastudovala, než jsme na ně vyrazili, jelikož sice rádi chodíme na dlouhé výlety, ale vyloženě sportovci opravdu nejsme. Všude bylo zmíněno, že by výstup měl zvládnout každý průměrně fit člověk. Délka výstupu a následného sestupu (nejedná se totiž o okruh) byla ve všech článcích zmiňována na přibližně hodniku a půl až dvě, pokud spadáte do kategorie lehká lemra tak jako my. 

Vybaveni pevnou obuví, foťákem, batohem plným vody a sváčou v podobě domácí bábovky jsme dorazili na malé parkovišťátko, kde nás potěšil fakt, že tam stála i jiná auta, než to naše, takže jsme si říkali, že by naše těla tentokrát někdo dokonce i našel, kdybychom měli padnout vyčerpáním. 

Sa’alské schody jsou vcelku unikátní místo. Jedná se totiž o velmi neuměle vybudované betonové schody, které si museli postavit údržbáři, když chtěli nainstalovat a následně servisovat vysílač mobilní sítě, který je na vrcholu hory a pokrývá vesničky v údolí. 

Začátek cesty je prašný a už tam jsme se po sobě lehce zaskočeně koukali, jelikož nás oba dost bolely nohy a ani jeden z nás to nechtěl přiznat jako první. Předešli jsme partičku Filipíců, kteří si po těch 5 minutách výstupu rozbíjeli první tábor a vybalovali cosi jako několikachodový oběd. Okem ostřílených kopcolezců jsme přejeli jejich deštníčky a igelitky a naznali jsme, že ti se na vrchol nedoplazí.

Po pár stech metrech jsme se došourali na začátek schodů. Svítilo na nich sprejem nastříkané číslo 640. Takže jen 640 schodů do cíle. Vykročili jsme vcelku z vesela. Někde u čísla 240 (a asi desáté pauzy na vodu a lapení dechu) jsme potkali skupinku vracející se z vrcholu dolů. Nadšeně nás informovali o tom, že ten výhled a svěží vánek nahoře za to stojí. Zabojovali jsme.

Posledních 50 schodů už se mi jen pletly nohy a proklínala jsem každý další krok, který jsem musela udělat. Ale dokázali jsme to – dospěli jsme k poslednímu schodu. Nadšeně jsem na něj vyskočila s očekáváním toho výhledu… A jediný výhled, který se mi naskytl, byl na další prašný výstup až na opravdový vrchol hory. Takže následovalo další plazení.

Ale ty výhledy za to opravdu stály (a vánek taky). Já ománskou krajinu miluji – unikátně zvrásněné skály a mezi nimi rozházené malinké bílé vesničky v písku. Neskutečně mě dojímá představa těch životů, které tam lidé žijí. Nevím vlastně ani proč, ale mám to tak od prvního dne, kdy jsme do Ománu vkročili. I proto jsem se sem vždycky chtěla vrátit.

Cesta dolů byla o poznání veselejší a rychlejší. Filipínci se na vrchol opravdu nedoplazili. Potkali jsme je dole na parkovišti, kde kempovali ve stínu stromů s dalším obědem a vesele na nás pokřikovali, že to zkusí zase někdy znovu. 

Takže pokud jedete do Ománu a chtěli byste si tady i trochu zasportovat na vcelku unikátním místě, tak Sa’alské schody rozhodně doporučuji. Když jsme je zvládli my, tak vy je zvládnete taky.