Příběhy z cest a každodenního života jedné lišky
Po téměř čtyřech letech v Kuvajtu přišel okamžik, který jednou potká každého cizince v zahraničí – stěhování.
Je to tak, nastal čas se posunout. Nebude to do Evropy, ani na jiný kontinent – jenom o kousek dál. Ti z vás, kteří nás znají osobně, už vědí, kam to bude. A všechny ostatní budu ještě chvíli napínat.
Za těch pár let, co svůj blog píši, jsem dostala docela dost emailů a zpráv. Některé z nich byly nepřátelské (prozaické Krávo! a nic víc – holt asi nebyl čas ztrácet čas psaním) a nepřející (Se ti to žije za ty arabský prachy!), jiné milé až nečekaně milé. Ale asi nejčastěji jsem narazila na dotazy ohledně toho, zda v Kuvajtu pracuji, jestli to pro mě jakožto ženu bylo obtížné, jestli mě tady muži tolerují a berou vážně a jestli toho nelituji. Tak jsem si řekla, že to sepíši, abych měla na co odkazovat. Číst dál
Je to tak. 28. března to byly přesně dva roky, co jsem poprvé uviděla tenhle kus pouště, o kterém si místní myslí, že je to úplně normální země. Za ty dva roky se toho hodně změnilo. Většinou k lepšímu – tedy aspoň já si to myslím. A vzhledem k tomu, že jsem z toho pořád tak trochu naměkko, tak jsem se rozhodla, že o několika takových věcech zkusím napsat: