Jak mi New York ukradl kus srdce a už mi ho nikdy nevrátí zpět

Před dvěma lety jsme se Společníkem projeli velkou část Kalifornie a kus Nevady – z Los Angeles, před San Francisco do Las Vegas a pak zase zpět – a vrátili jsme se s tím, že Amerika je sice boží země s neskutečnými možnostmi, ale na život by to pro nás nebylo. Hlavní problém pro nás byla zahleděnost lidí do sebe a jejich až nesnesitelná povrchnost. A můžu vám říct, že New York je v tomhle úplně jiný příběh. On je to vlastně trochu jiný příběh i ve všem jiném. Z Kalifornie jsme odjížděli s pocitem, že se docela rádi vracíme domů. Zato v den, kdy jsem z okýnka auta naposledy mávala Manhattanu, se mi rvalo srdce z těla.

New York není obyčejné město, je to spíše živý organismus. Město, které spojuje anonymita a osobitost. Každý je tu sám za sebe, ale zároveň pro všechny. Každý si žije ve své malé bublině, ale zároveň vědomě i nevědomě přispívá k tomu, že je město tak jedinečné a pulzující.

Na začátku hogofogo 5th Avenue do vás narazí kravaťák v mokasínách bez ponožek, uprostřed vás marihuanou ovoní procházející nastajlovaný afroameričan a na jejím konci skoro zakopnete o nechutně páchnoucího bezdomovce, který se povaluje na pomočeném chodníku. Tak to prostě je… A buď to zpracujete a New York s jeho nekonečnou rozmanitostí si zamilujete, nebo se tam už nikdy nebudete chtít vrátit.

No… Tak jsem se nechala trochu unést. Teď už ale víc k naší cestě. V New Yorku jsme strávili 9 dní a byla to první zastávka na naší cestě po východním pobřeží Ameriky. O těch dalších částech napíši později.

Přiletěli jsme do deště… Bez deštníku. Já s hromadou šatů, balerýnek a sandálků v kufru a Společník v šortkách. S křečovitým úsměvem jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že to přece neva, protože jsme v New Yorku. O tom stejném jsem se snažila přesvědčit i když jsme nasedli do žlutého taxíku, kterému se nedala dovřít okénka a pršelo nám celých těch 45 minut cesty do očí. No… Ale prostě jsme byli v Ňjů Jorku a tam holt i ten déšť v očích, uších a vlasech tolik nevadí.
No dobře, kecám – vadí pořád stejně. 

Od příjezdu do hotelu už to ale všechno bylo jen a jen lepší. Bydleli jsme v Midtownu – tedy uprostřed Manhattanu a hlavně kousek od metra. Obojí se ukázalo jako geniální volba, jelikož se na většinu míst dalo buď pohodlně dojít pěšky, nebo vcelku rychle dojet metrem. Metro vypadá (a místy zapáchá) trochu děsivě, ale rozhodně ho doporučuji. My jím projezdili celý Manhattan za pár dolarů.

Obrovským štěstím bylo, že jsme měli toho nejlepšího průvodce na telefonu – naše přátele, kteří v New Yorku 5 let žili a ušetřili nás hromady zbytečných čekání a řad. Právě díky nim jsme se úspěšně vyhnuli čekání u Sochy Svobody a místo toho jsme si ji a k tomu celý nádherný Downtown prohlédli z přívozu na Staten Island. Také jsme díky nim objevili úžasnou High Line – což je přes 2 kilometry dlouhá procházka kolem starého nádraží a mezi úžasnými byty navrženými třeba Zahou Hadid.

Zamilovala jsem se do Brooklynu. Do mostu, který ho spojuje s Manhattanem. Do jeho krásných domů a klidných ulic. Do lidí, kteří se tam pomalu procházeli se svými psy a beze ptaní nám radili, co tam určitě musíme vidět. Kdybych si mohla vybrat jakoukoli část New Yorku na život, byl by to právě Brooklyn.

Také jsme měli to štěstí, že jsme právě 11. září v New Yorku byli, takže jsme měli možnost vidět úžasné Tribute in Light. Jsou to dva světelné sloupce, které svítí celou noc z 11. na 12. září a připomínají budovy Dvojčat.

A nakonec rozhodně doporučuji Malou Itálii (Little Italy) a Chinatown (tedy čínské město). My tam strávili celý den procházením malých uliček plných italských restaurací, které se najednou protnou s čínskou kulturou a přejdou v malé krámky s čínskými knedlíčky. Rozhodně se tady fantasticky najíte.