Miluji zvířata. Sociálně nepatřím mezi ty nejpřirozenější baviče, kteří by vešli do místnosti a spřátelili se se všemi včetně stojací lampy a babičky na telefonu. Co se ale zvířat týče, dovedu zapříst hluboký rozhovor s kdejakou potulnou kočkou vedle trhu.
Jak jsem pochopila z mnohých dotazů v četných žvířecích Facebook skupinách, kterých jsem členem (ehm…), spousta lidí nemá vůbec představu o tom, jaký vztah mají Arabové ke zvířatům. Nemohu tedy mluvit o všech Arabech, ale mohu mluvit o tom, co jsem zatím viděla tady v Kuvajtu.
Kuvajt je země potulných koček. Jsou všude – na ulicích, v parcích, kolem kontejnerů na odpadky, vedle rybího trhu… Prostě se tady potloukají. Jak jsme zjistili, Kuvajťané si je sem “nasadili” sami, jako boj proti přemnoženým krysám. Teď mají přemnožené kočky. 🙂 Kočky často všemožně vychtívají, ale je spousta míst, kam jim lidé nosí nádoby s vodou a granule.
Místní útulky se svými malými prostředky pracují na odchytech a sterilizaci, což je sympatické.
Na potulného psa jsem tu za ty více než dva roky nenarazila nikdy. Jak spousta z vás jistě ví, pes je v Koránu označen jako “rituálně nečisté” zvíře. Neznamená to ale, že by tady do psů kopali, nebo je rituálně vraždili. Jde spíše o to, že velká část muslimů by si psa prostě nevzala domů.
Můj bývalý kolega o psovi neskutečně snil, ale jeho máma mu to zatrhla s tím, že psa doma mít nebudou (Ano, kolegovi je 27, ale jeho máma mu stále řídí život – o tomhle trochu víc až příště). Prý by ale mohl být venku, což je však v teplotách dostahujících nad 50 stupňů naprosto nemožné.
Ta menší část si psy spokojeně pořizuje. Momentálně je tady v kurzu Husky, za což bych všem Kuvajťanům trhala hlavy, jelikož moc chlupatějších (= čti do pouště nevhodných) psů už se najít nedá.
Hlavní problém s vlastnictvím psa v Kuvajtu je to, že venčení je velkou část roku prostě peklo. -Buď bude hrozné horko vám, nebo psovi.
Tím ale nechci říct, že tady nelze vlastnit zvíře. My sami máme doma tři kočky (ano, mám problém a nebojím se to přiznat) a nikdy se nám nestalo, že bychom tady pro ně něco nesehnali. Je tady moc krásný řetězec zverimexů, kde vám za malý peníz dovezou cokoli si objednáte přímo za dveře. A zároveň tady mají spoustu velmi kvalitních věcí.
Zároveň jsou tu kvalitní veterináři. Sice se člověk praští přes kapsu, ale služby jsou opravdu skvělé. Vetšina veterinářů jsou cizinci, což taky není úplně k zahození, jelikož jsou nám svojí mentalitou prostě bližší.
Vzhledem k tomu, že velmi často cestujeme, museli jsme najít místo, kam budeme kočky dávat na celou dobu, kdy jsme pryč. Je tu několik možností. Od “hotelu” na veterině, přes hlídání v místním útulku až po speciální hotel, kde hlídají jak kočky, tak psi. Spousta lidí tam dává psy i na dobu, kdy jsou v práci, jelikož tam mají zahradu – což většina lidí nemá – a také tam psi trénují – což taky není k zahození.
Největší bonus ale je, že nám tamní zaměstnanci posílají zprávy o tom, jak se kočky mají, jestli si našly nějaké kamarády (fakt se to stává…) a jak se s nimi kdo mazlil.
V poslední době se tady postupně rozšiřuje povědomí o tom, jak se k zvířatům vlastně chovat. Místní děti o tom nemají vůbec ponětí. Dlouhou dobu jsme dělali dobrovolníky v místním útulku a tam jsme viděli děti, které se nikdy v životě ani nedotkly psa, nebo kočky a musím přiznat, že to byl hodně smutný pohled. Takové ty základní věci, jako že psa nehladíme proti srsti, pro ně byly naprostá novinka.
Zároveň tu letos otevřeli kočičí kavárnu – což pro Čecha není žádná super novinka, ale tady je to velká věc, jelikož to ukazuje, že se vztah Kuvajtu ke zvířatům posouvá správným směrem. Kavárna je nonstop nacpaná, jelikož spousta mladých lidí tady nemá dovoleno mít doma zvíře, takže pro ně je to takový malý ráj.
Každou sobotu tam mají dětské dny, kde učí děti, jak kočku držet, česat, hladit, že ji netahat za ocásek a podobné věci.
Pro milovníky psů je toho tady bohužel pořád hodně málo. A pro Čecha, který je zvyklý proplétat se na ulici mezi desítkami vodítek, je absence psů ze začátku velmi zvláštní. A mám takové tušení, že nedojde-li k nějaké zásadní změně klimatu, tak to tak ještě dlouho zůstane.
Takže pokud se do Kuvajtu stěhujete, svého mazlíka se rozhodně nemusíte zbavovat, ale v případě psa počítejte s tím, že buď budete venčit ve 4 ráno, nebo na tekutém asfaltu. S kočkou problém není, ale její údržba vás bude stát víc, než na kolik jste byli zvyklí v Čechách.
Zajimave, že tam ještě neexistuje služba hlídání koček u vás doma 🙂 ta je pro kočky přeci jen vhodnější. A co se týká psů … na to bych si asi nikdy nezvykla 🙂 i když my psy nemáme, aspoň nějakého občas musím vidět, ze je svět takový, jaký má byt 🙂
Taky nás to překvapilo. Bylo by to pro nás úplně nejlepší. Snad časem. V okolních zemích je domácí hlídání vcelku běžné.
Se psy jsme se družili v místním útulku, kam jsme chodili. K adopci jich tam je hromada a potřebovali někoho na hraní a venčení.
Já jen doplním, že teď žijeme taky v Kuvajtu a ještě v prosinci jsem řešila problém, že sem povezeme naši starou fenku irského setra. Bohužel, zemřela dřív, než jsme se stěhovali, ale pro ni říkám – bohu dík! Vedro je tu pekelné, kdo chce mít psa, měl by se zout a chodit po asfaltu bos. To se nedá. Ale toulavé pejsky jsem tu viděla. Jsou u nás v Mahboule. Máme je pod oknem a je jich tu celá smečka, kupodivu hodně velcí voříšci. A taky se docela hezky množí… Lidi si jich nevšímají a oni si nevšímají lidí. Kdo je krmí, nevím. Ale žijí. A vypadají spokojeně. Pro mne to bylo milé zjištění, že po nich nikdo nehází kamení.