Jak to vlastně všechno mám aneb musela jsem konvertovat k Islámu?

Za celou tu dobu, co píši, jsem vypozorovala z mnoha reakcí jak na mé Facebookové stránce tak na mém Instagramu, že jsou lidé zmatení z toho, zda jsem nebo nejsem muslimka, zda je můj manžel muslim, jestli jsem po přestěhování do Kuvajtu musela konvertovat, nebo jestli jsem konvertovala sama od sebe… Tak si říkám, že je možná čas to všechno uvést na správnou míru.

To, že jsem Češka z Česka, jste už asi všichni pochopili. Narodila jsem se ve Frýdku Místku, dlouho jsem žila a studovala v Brně a dlouho jsem pak žila v Praze, takže jsem takový trochu mišmaš s přízvukem, který leckdo nedokáže zařadit. Manžel je také Čech jak poleno. Poznali jsme se v Česku předtím, než jsme na Kuvajt vůbec pomysleli.

Nejsem a nikdy jsem nebyla věřící člověk. Ve třinácti letech jsem prošla pubertální fází křesťanství, kdy jsem hrozně chtěla věřit v Boha hlavně proto, že v něj věřil můj tehdejší idol zpěvák Bono z U2. Projevovalo se to ale pouze tím, že jsem na krku nosila křížek, jako on. A přešlo mě to asi ve čtrnácti. Částečně proto, že jsem v té době přečetla celou Bibli, (k čemuž mě motivoval jednak můj tehdejší učitel na gymnáziu a jednak fakt, že jsem v té době četla naprosto fanaticky) a taky proto, že jsem cítila, že si sama sobě lžu. Od té doby v Boha nevěřím – v žádného. Ale vždycky jsem respektovala víru jiných a snažila jsem se ji pochopit. Což mi zůstalo – taková hrozně zvědavá touha pochopit, proč ten který člověk, kterého znám osobně, tíhne k Bohu a co u něj hledá
Manžel je na tom stejně. Nejsme tedy věřící ani jeden.

Když jsme se stěhovali do Kuvajtu, tak jsem měla velké obavy, že budu pod tlakem, abych konvertovala. Zpětně tomu strachu vůbec nerozumím, protože se mi za těch 6 let, co tady brzy budeme, nestalo, aby mě někdo do něčeho nutil. Dvě moje kolegyně v Kuvajtu se mi snažily zcela nenásilně Islám přiblížit a vysvětlit. Nakoupily mi několik knih a pamfletů vysvětlující Islám křesťanům a snažily se mi hodně pomáhat, když jsem v něčem kulturně tápala. A to bylo všechno…

V Kuvajtu se mě kolegové hned první rok ptali, zda slavím Vánoce. Když jsem jim řekla, že ano, tak automaticky usoudili, že jsem křesťanka. Moje snaha vysvětlit jim, že křesťanka nejsem, byla naprosto marná.

Kolegové: Tak v jakého Boha věříš?
Liška: V žádného…
Kolegové se zkoumavým pohledem: Ale Vánoce slavíš.
Liška: Ano, ono je naprosto běžné, že Vánoce slaví i lidé bez vyznání.
Kolegové zmateně: Ale to přece nejde, být bez vyznání. V nějakého boha věřit musíš.
Liška: Opravdu v žádného boha nevěřím. Jsem ateistka.
Kolegové: Ale v co tedy věříš??
Liška: No, já věřím vlastně jenom v to, že dobro vyvolává další dobro.
Kolegové s potutelným úsměvem: Jasně, jasně…Tak nám to říkat nemusíš, ale my bychom tě nijak neodsoudili.

A tím naše debaty o víře vlastně skončily. Běžně mi všichni posílali přání k Vánocům (dokonce mi do kanceláře na stůl koupili malý vánoční stromek jako překvapení) a nikdo už se dál nepozastavoval nad tím, že jsme v tomhle jiní.

V Ománu je to vlastně ta stejná písnička. Opět všichni automaticky předpokládají, že jsem křesťanka, opět to nikdy nikdo neřešil a opět každé Vánoce dostávám hromadu přání a dotazů na to, co asi dostanu pod stromeček. Ománci jsou celkově velmi otevření jiným kulturám a respektují ostatní náboženství, takže jsem žádné otázky, nebo tlaky ani neočekávala.
Celou dobu, co jsem tady, jsem se nikdy nestyděla se na spoustu věcí ptát a snažit se je pochopit. A nikdy jsem se nesetkala s negativní reakcí v důsledku toho, že sama nejsem muslimka. Celé je to prostě o respektu a taky o tom, že jsem se nikdy nesnažila nikomu nutit svá přesvědčení a své názory.
 
Takže tak. Celý tenhle příspěvek je vlastně tak trochu o ničem, takže pokud jste dočetli až sem, tak máte můj obdiv. Ale jsou věci, které jsem prostě chtěla otevřeně přivést na pravou míru.
 
Držte se a mějte se pokud možno krásně.
Soňa

2 odpovědi na “Jak to vlastně všechno mám aneb musela jsem konvertovat k Islámu?”

  1. Mate bozi (a vtipny) blog! Narazila jsem na nej nahodou a precetla ho cely tento vikend. Jsem rada, ze jeste nekdo pise blog, misto pouheho postovani obrazku na Instagram.

    Podle toho, co jste v clanku napsala, se zda, ze spousta lidi zije ve zcela mylne predstave, ze muslimske zeme jsou naprosto nepratelske k jinym nabozenskym vyznanim a jakozto nemuslim tam clovek nemuze existovat. Coz je dost smutne. Tak snad jste nekomu rozsirila obzory 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *