Tak je to tady! Vypadá to, že oficiálně končí období horkého léta a přichází teploty pod 30 stupňů. V Kuvajtu se “zima” – jak tomu místní říkají – většinou uvede několika neskutečně zamlženými dny.
Pro nás expaty (označení někoho, kdo trvale, nebo dlouhodobě žije mimo svoji zemi původu) je tohle velmi příjemné období, kdy se začínáme procházet venku a večer si bereme lehké svetříky, kdyby náhodou… Pro Kuvajťany tohle znamená, že je třeba zaútočit na obchody, které se plní prošívanými bundami.
Policista je samozřejmě zobrazen s horkou kávou – asi na zahřátí, když je venku jen 29 stupňů
Vtipné je, že ve chvíli, kdy udeří “zima” všichni lokálové začnou okamžitě posmrkávat, kašlat a prskat, jelikož jejich organizmus na tento přechod do arktických mrazů není připravený.
Představte si typického Čecha – ten, ač zlomený chřipkou, kluše do práce a tam se snaží tvářit, že je naprosto zdravý. Skrývá se před káravými pohledy kolegů za krabici papírových kapesníků a tvrdí, že to, co slyšeli, nebyl kašel, nýbrž popěvek z nové písně, kterou slyšel ráno v rádiu, když šel jako správný zdravý člověk běhat…
Kuvajťané to mají jinak. Při prvním náznaku nemoci (čti při prvním náhodném kýchnutí) okažitě každému kolem sdělují, jak neskutěčně nemocní jsou. Následně se všichni sesednou a probírají, která internetová lékárna doručuje nejrychleji a hlavně až do kanceláře. Pak okamžitě objednávají neskutečné množství šumivého vitamínu C, jelikož ten je nepsaným lékem na všechny možné i nemožné nemoci.
V případě, že kýchání pokračuje i druhý den, nastává fáze dva, která je pro nás Čechny naprosto nepochopitelná.
Já tedy nevím jak vy, ale já bych prodala kus své ruky, abych nikdy v životě nemusela do nemocnice. Kuvajťané pobyt v nemocnici vyloženě vyhledávají. S jakoukoli chřipkou a kašlem se okamžitě vrhají na nemocniční lůžka, sami si připojují kapačky a obklopeni celou rodinou pomalu ale jistě sepisují závěť. Následně se nastylizují do pozice “za pět minut umřu”, vyfotí se na nemocničním lůžku a pak už jen počítají, kolik zpráv a “lajků” jim přijde, než nastane jejich poslední hodina.
Je tady zcela běžné, že matky dávají své děti do nemocnice při prvním náznaku horečky a pak tam s nimi tráví čas. Nikomu v práci nepřijde divné, že někdo nepřišel, protože byl dva dny (!!!) v nemocnici s chřipkou. Kolegové do teď nerozumí tomu, že jsme tady tak dlouho a v nemocnici jsme ještě nikdy neleželi.
A teď to zase začíná. Já sedím v kanceláři v tričku s krátkým rukávem a kolegové se na mě začínají dívat podezřívavě a zachumlávají se hlouběji do svých svetrů, abych na ně tuhle divnou nemoc nepřenesla. Včera jsem jednou kýchla a kolegyně okamžitě přiběhla s rozpustným Coldrexem. Očekávám, že příští týden nás tu bude tak polovina…
Divný národ 🙂
Fakt jste mě pobavila. Máte takový ten český povídkářský vtipný sloh. Dneska už se to v knižkách moc neobjevuje.