Čtyři roky života mezi Araby v Perském zálivu. Nelituju ani vteřiny! I když…

Tenhle článek není o Ománu, ani o Kuvajtu, je zase jednou o mně.Je to takové zamyšlení nad tím, co mi ty čtyři roky vlastně daly a vzaly. Možná to bude trochu mišmaš. Já sama si to totiž snažím v hlavě všechno srovnat, ale úplně se mi to nedaří.

28. března 2015 jsem poprvé vystrčila svůj neopálený nos na kuvajtském letišti a zjistila jsem, že všechno to zimní oblečení, co s sebou táhnu v kufru, mi bude úplně k ničemu. Tehdy jsem byla přesvědčená, že tak za dva roky budeme zpět v Česku, protože to se Společníkem v Kuvajtu buď sami nezvládneme, nebo tam déle nevydržíme.
Teď jsou to roky čtyři, my už sice nejsme v Kuvajtu, ale o kousek dál v Ománu. Dnes už vím, že zvládneme snad cokoli a že přežít se dá vlastně kdekoli, pokud jste na to dost silní a přizpůsobiví.

Kde máš “doma”, Soni?

Dost lidí se mě stále ptá, kdy se konečně vrátíme domů. Nová salva těchto otázek přišla v prosinci 2018, kdy jsme se místo návratu do Česka posunuli do další země.
Prvních pár měsíců jsem se v hlavě na “domů do Česka” upínala docela dost. Tam bylo to doma, kde bylo všechno jednodušší, kde všechno fungovalo, kde je rodina, kamarádi, lidé, co myslí a jednají stejně jako vy a tak vůbec všechno.
Zlom přišel někdy na jaře 2016, kdy jsme se vraceli z dovolené do Kuvajtu a prostě jsme “jeli domů”. Tehdy mi došlo, že doma je tam, kde se Společníkem právě jsme. A od té doby už to tak je pořád. To, kdy se vrátíme do Česka, spolu neřešíme. Může to být za rok, za 5, nebo taky nikdy. A i přesto budeme pořád doma…

Člověk cítí, že je a vždycky bude “jinej”

Lidé dnes hrozně moc chtějí být jiní, originální, vyčnívající z řady… Ze začátku mi to taky přišlo super. Člověk si připadá svým způsobem strasně zajímavej, protože na vás každý kouká, každý se vyptává odkud jste, co děláte a tak vůbec.
Ale postupem času vám dojde, že to, jak jste stále jiní, se nikdy nezmění. Nikdy nebude vaší přirozeností mluvit stejným jazykem, nikdy nebudete slavit stejné svátky, nikdy nebudete mít stejné zvyky, stejnou pracovní morálku, stejný smysl pro humor, stejnou představu o rodině nebo třeba budoucnosti. Vždycky budete tak trochu mimo a nikdy vlastně tak úplně nezapadnete. Občas to na člověka padne a má obrovskou potřebu se vrátit tam, kde splyne v naprosté anonymitě města.
My se proto moc rádi vracíme do Evropy. Protože tam člověk cítí, jak ta tíha odlišnosti padá… A je jedno, jestli jste v Česku, v Itálii, nebo třeba v Německu. Prostě cítíte, že sem tak nějak podvědomě stále patříte. 

Co na tom bylo nejtěžší?

Když jsme odjížděli, tak mi většina lidí říkala, že není většího testu vztahu, než když se člověk odstěhuje do země s úplně jinou kulturou, kde navíc nikoho nezná. Tehdy jsem se smála. Teď už vím, že je to pravda.
Faktem totiž je, že jste najednou na všechno sami. Nikdo vám nepomůže se stěhováním, nikdo vám neporadí, kde si co zařídit, neznáte nikoho, kdo by vám cokoli ulehčil… Nemáte kamaráda, nebo kamarádku, ke kterými byste utekli a opili se na smutek. Všechno jsme řešili jen sami dva a se vším jsme se sami dva museli porvat. Když jsem se na začátku hodně hroutila z práce, Společník prostě musel ustát to, jak moc jsem se na něj zlobila, že jsme se do Kuvajtu odstěhovali.
Byly chvíle, kdy jsem byla dost překvapená, že mi nezabalil tašku a neposlal mě do …. Česka. To jsou ty momenty, kdy vás to buď zlomí, nebo stmelí jako nic jiného. Já jsem ráda, že nás dva to stmelilo. Ale procházet si tím úplným začátkem úplně znovu bych fakt už nechtěla.

Za co budu navždycky vděčná

Otevřely se mi tady obzory. A to jako hodně, dámy a pánové. Země Blízkého Východu jsou totiž jeden velkej kulturní mišmaš. Tak třeba teď žijeme vedle páru z Británie, rodiny z Dánska a další rodiny z Ománu. My máme výzdobu na Vánoce, Ománci na Ramadán. A na ulici se zdravíme všichni bez jakýchkoli předsudků. Ve finále totiž člověk zjistí, že všichni máme v životě ty stejný problémy.

Za ty čtyři roky jsem viděla extrémní chudobu a bolest, neuvěřitelná bohatství, nechutná bezpráví, nenávist, lásku, nepochopení i obrovskou toleranci. Hromada lidí mě překvapila a pár mě jich šíleně zklamalo. Člověk si díky tomu uvědomí, že svět prostě není a nikdy nebude černobílej. Já se díky tomu naučila lidi nesoudit. Radši se je snažím nejdříve poznat a pochopit. Neříkám, že nejsou případy, kdy žádný pochopení nepomůže, ale i tak je to dost osvobozující.

Já si tady za ty čtyři roky hodně ujasnila, co od života chci a kam bych chtěla směřovat. Prošla jsem chvílemi, které jsem fakt ráda, že už jsou za mnou. Konečně ale vím, že leccos dokážu a že na sebe taky můžu být v lecčem pyšná (za tohle děkuju hlavně Společníkovi, který se dme pýchou, kdykoli se mi něco fakt důležitého povede a nestydí se mi to říct).

Vycestovat do zahraničí chce odvahu. Bude vás to nejspíš stát hodně nervů, přijdete o určité pohodlí a uvědomíte si, jak moc vám v životě pomáhala rodina a přátelé. Ale stojí to za to, protože zjistíte, jak silní dokážete být. A to už vám nikdo nevezme.