O stanování v ománských horách, zvědavých kozách a vyprošťování auta z řečiště

Léto v Ománu, to je kapitola sama pro sebe. V porovnání s Kuvajtem jsou tu nižší teploty, ale vyšší vlhkost, takže vylezete před dům, vyždímáte tričko, sednete do auta, dorazíte do práce, vyždímáte tričko a tak pořád dokola. Teploty se pohybují kolem 37 stupňů ve stínu, což je na Perský záliv málo, ale pocitově se teplota šplhá většinou tak ke 44 stupňům. Vždycky se culím pod svým neexistujícím vousem, když si na internetu čtu články o tom, jak se Česko zmítá pod vlnou veder, já u toho vyždímám tričko, odtáhnu úžehem zasažené kočky zpoza prosluněných oken a dál pokračuji ve svých každodenních činnostech.

Jakožto člověk, který začne bláznit, pokud nemůže v pravidelných intervalech spokojeně pobíhat v zeleni (nebo aspoň v písečné žluti), je pro mě léto asi nejnáročnější. Obrovskou výhodou Ománu ale je, že se tady dá vyrážet do přírody i v tom nejvražednějším létě. Asi dvě a půl hodiny jízdy od Maskatu se táhne až 3,000 metrů vysoké pohoří Hajir, jehož součástí je pohoří Džabal aš-Šám (v angličtině Jabal Shams) a přesně to bylo poslední destinací pro naše stanovací výlety.

Dle zvěstí, které jsem zaslechla v práci, by teploty v horách měly být vždy až o 15 stupňů nižší než v Maskatu. To pro člověka ze země, kde lidé viděli sníh, zní jako píseň z nebes. Doma jsem to s nadšením povyprávěla nejdříve Společníkovi a pak tajně tomu jedinému svetru, který schovávám ve skříni. Vzhledem k tomu, že Společník miluje terénní vyjížďky autem, nebylo zrovna těžké ho přesvědčit na cestu, kde je auto s náhonem na všechna čtyři kola naprostou nutností. On začal plánovat cesty přes neprůjezdné kameny a já začala hledat to perfektní místo na přespání pod stanem.

O víkendu jsme do auta nacpali všechno naše vybavení, kterým by nepohrdl ani zájezd Asiatů, a vyrazili jsme za dobrodružstvím. Naší první zastávkou byla opuštěná vesnička Ghul, vedle které začínalo první ze Společníkových terénních dobrodružství.

Přijeli jsme k prázdnému řečišti, kde Společník ukázal na hromadu balvanů a sdělil mi, že tudy jedeme. Byla jsem lehce nedůvěřivá, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát. Přitáhla jsem si pás, odložila jsem všechny věci do přihrádky u spolujezdce a přitiskla jsem se do sedadla v očekávání jízdy hrůzy. Načež se na mě Společník podíval a zeptal se, co to přesně dělám, když přeci jdu ven, abych mu ukazovala, kudy má jet. Upozorňuji, že to jsme stále byli na úpatí hor, takže teplota venku byla 45 stupňů ve stínu. Tohle jsou přesně ty momenty, kdy člověk testuje pevnost vztahu a manželství… Vylezla jsem a dokonce jsme zvládla nadávat jen v duchu. 

Projeli jsme první hromadou balvanů. Projeli jsme i druhou hromadou balvanů. Třetí hromada balvanů spojená s malým potůčkem se nám ale stala osudnou. Zvuk prokluzujících pneumatik na kluzkém, vodou omletém kameni mě nejspíš bude budit ze sna ještě pár týdnů. Nejdříve jsme se snažili z kamenné pasti dostat sami. Postupem času se kolem nás začali rojit Ománci z blízké vesnice. Ten první si nás hlavně natáčel. Pohled na dva naprosto ztracené, zpocené a zoufalé bělochy zaseklé uprostřed řečiště se mu asi nenaskytne tak často a u jídla bude ještě pár týdnů o čem vyprávět, že… 

Pak ale i Ománci pochopili, že nás tam Ministerstvo turismu neposlalo jako zpestření dne a začali pomáhat. Musím říct, že mě to docela dojalo. Dřeli totiž jako koně, tahali kameny, nadzvedli auto a rukama i nohama se nám snažili sdělit, co je třeba dělat. Začali jsme s jedním Ománcem a skončili jsme asi s deseti dospělými a šesti dětmi, které na to všechno jen nevěřícně koukaly. Když jsme auto konečně vyprostili, tak si s námi všichni nadšeně třásli rukama a nakonec nám zamávali na rozloučnou. Přesně pro tohle mám Ománce tak ráda. 

Dvě hodiny vyprošťování auta (a možná i můj výmluvný pohled) trochu změnily naše plány. Další terenní výpravy jsme odložili na jindy a začali jsme stoupat do hor po prašných cestičkách. Dole máte pro představu krátké video.

Cesta na vrchol je sama o sobě zážitkem. Člověk může sledovat, jak se stupeň po stupni ochlazuje, taky přibývá vegetace a ubývá aut. Stan jsme si nakonec postavili kousek od skalního převisu s výhledem do ománského velkého kaňonu, který rozhodně nesmíte minout, pokud se do Ománu vydáte, protože je naprosto nádherný. 

Lidé v práci nekecali, přes den se teplota ustálila na příjemných 30 stupních. V noci klesla někam k 23 stupňům, takže jsme si rozdělali ohěň a sledovali jsme tu dechberoucí záplavu hvězd, která se nám rozprostřela nad hlavou. Pro tyhle chvíle, kdy člověk sedí v tichu, obklopený přírodou, prostě stojí za to žít a já bych je za nic nevyměnila.

Ranní probuzení do sluncem zalitého kaňonu už bylo jenom třešinkou na kamenitém dortu. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na pláni plné stromů a v jejich stínu jsme pod dozorem neskutečně zvědavých horských koz poobědvali naše už tradiční fazole s párkem – je totiž jedno, kde žijete a co tam děláte, Češi pod stanem prostě zůstanou Čechy pod stanem. 🙂

Mám takové tušení, že do hor se v létě vydáme ještě několikrát. A pokud budu hodně neoblomná, tak tam možná vytáhnu Společníka pod stan i zimě, kdy teploty v noci klesají i pod nulu – a to bych rozhodně chtěla zažít.