O tom, jak jsem málem odmítla práci snů, aneb co dělám v Ománu

Kolem tohoto článku kroužím už měsíce. Jednak proto, že je to něco, o čem jsem sama chtěla napsat jako pokračování k mému pracovnímu článku z Kuvajtu, a jednak proto, že to je jedna z nejčastějších otázek, které dostávám. No a taky trochu proto, že mám neskutečný kreativní blok, takže jen tenhle první odstavec jsem smolila týdny. Vezmu to celé trochu oklikou – jako vlastně asi každý svůj článek.

Z Kuvajtu do Ománu jsme odcházeli za prací mého manžela. Já měla v Kuvajtu velmi dobře rozjetou kariéru v digitálním marketingu, kterou jsem si za ty čtyři roky fakt vydřela. Byla jsem v situaci, kdy jsem svému nejlepšímu kuvajtskému kamarádovi pomáhala rozjet novou marketingovou agenturu. Což bylo fakt neskutečně zajímavé a navíc mě to šíleně bavilo.
Omán nás ale s manželem lákal už roky, takže jsem se rozhodla, že mi to za ten risk stojí.

Proč risk?

Možná se ptáte, proč risk. Důvody jsou dva. První je, že Kuvajt, ač je to kus prachu a písku, má dost dynamický trh. Hlavně marketingu se tam daří, jelikož je to velmi konzumní společnost, kde je nakupování téměř národním sportem. A to nepřeháním. Moje kolegyně se předháněly, která si dříve koupí hogo fogo kabelku z nové kolekce, nebo stý náramek stejné značky, ale s úplně jinou barvou (čti jiným odstínem modré). A není větší radosti pro marketáka, než když mu lidé sypou barely ropy na téměř jakoukoli kampaň.

Omán oproti tomu je všechno, jen ne konzumní. Lidé si opravdu rozmyslí, co koupí, kolik je to bude stát a zda by to někde nemohli sehnat levněji. Podobně přistupují i k reklamě. Z velké části jim to přijde jako vyhazování peněz, takže agentur tu zatím moc není. Je to vlastně jeden velký boj o přežití a o urvání těch pár klientů, co jsou ochotni do reklamy investovat.

Najímat, nebo nenajímat cizince? Toť otázka! 

Druhým důvodem je rozdílný přístup k najímání cizinců. V Kuvajtu pracuje obrovské množství cizinců v téměř jakémkoli oboru. Jde to ruku v ruce s lehkou kuvajtskou nechutí pracovat, která je podpořena tím, že tamní obyvatelé prostě necítí tu potřebu vydělávat na živobytí (víc o tom, jak je sponzoruje stát, najdete tady). V marketingu je to stejné. Velká část markeťáků je z Libanonu a z Egypta. Oba národy se pro tenhle obor vyloženě narodily. Ti lidé by vám prostě dokázali prodat zrnko písku, i když stojíte uprostřed pouště. Agentur je tam obrovská hromada, a neustále si dokola přetahují zaměstnance. Takže najít tam práci v marketingu není lehké, ale ve chvíli, kdy už tam žijete a něco opravdu umíte, tak to není nemožné.

Omán je trochu jiná písnička. V zemi je obrovský tlak na to, aby byli zaměstnáváni lokální obyvatelé. Chápejte to tak, že pokud jako cizinec jdete na pohovoru proti lokálovi, který má třeba i výrazně horší zkušenosti, tak nemáte šanci.
Další komplikací je takzvaný ban list. Je to seznam oborů a pozic, které jsou vyloženě uzavřeny pro cizince, jelikož je dle státu snadno může zastávat Ománec. A tam je samozřejmě celý marketing. To, že v zemi nenajdete moc lokálů, kteří by s ním měli dostatečné nebo aspoň základní zkušenosti, (jelikož je neměli kde nasbírat, že) stát neřeší. Pokud se firma i tak rozhodne cizince na marketing najmout, je pro ni vyřizování pracovního víza administrativní peklo a neobejde se to bez značného politického vlivu majitele. Trvat to může klidně měsíce. Takže pokud člověk nemá vízum jiné (tak jako já měla rodinné) a nemůže tu legálně několik měsíců čekat, tak o příležitost může velmi snadno přijít.

Těžký osud markeťáka

Proto to pro mě byl velký risk. Výhled nebyl pozitivní. O tom, že se budeme stěhovat, jsme samozřejmě věděli měsíce dopředu. Takže jsem velmi poctivě sledovala všechny možné pozice, které by mě mohly zajímat. Za 5 měsíců, kdy jsem to sledovala, se neobjevila ani jediná. A to pro mě, dámy a pánové, byla hororová situace. Do toho jsem se na všemožných stránkách dočítala příběhy ambiciozních cizinek z Ománu, které tam přišly s manželem, a na práci čekaly klidně i přes rok.
Aby byl výhled snad ještě temnější, tak většina těch příběhů končila slovy “a nakonec jsem skončila jako učitelka angličtiny a jsem za to ráda”.

Nechápejte mě špatně. Nemám nic proti učitelkám angličtiny. K učitelům vzhlížím už od gymplu. Ale není to moje cesta. Já vím, co mě baví, vím, kam to chci dotáhnout a vím, jaké mám ambice. A v ústupcích taky nejsem nejsilnější.

Proto jsem byla neskutečně šťastná, když mi můj kuvajtský kolega nabídl možnost práce na dálku. Z Ománu do Kuvajtu jsou to dvě hodiny letadlem. Práci z domova jsem nikdy předtím nezkoušela, ale lákala mě a digitální marketing se dá dělat téměř odkudkoli. Navíc to znamenalo, že nebudu bez příjmu, což je pro mě zcela zásadní. S tím jsem do Ománu odjela. Vlastně hrozně vděčná, že mám takové štěstí a že o mě můj kolega stojí natolik, aby mi platil cesty letadlem ze země do země. 

Všechno je jinak!

V Ománu jsme byli zabydlení jen jeden měsíce, když jsem na LinkedInu narazila na pozici vypsanou jednou místní agenturou. Byla to po 7 měsících, co jsem na pozice koukala, úplně první práce, která pro mě dávala smysl. Dávala smysl dokonce velmi, jelikož ten popis jsem byla prostě já. Říkala jsem si, že to zkusím. On je pohovor totiž taková disciplína sama pro sebe. Člověk zjistí, jaký je standard v daném oboru, jaké jsou platy na daných pozicích a hlavně zda jsou jeho schopnosti relevantní, nebo ne. Žádný pohovor by se prostě neměl odmítat. Nebo aspoň já tak k tomu přistupuji. 

Nic mě ale nehnalo. Práci jsem měla. Příjem taky. Doma jsem se nenudila. Takže než jsem se rozhoupala a na pozici odpověděla, tak ji z LinkedInu stáhli. A to byla velká facka. V tu chvíli jsem si uvědomila, že 7 měsíců skoro každý den civím na internet a hledám, a pak když něco fakt najdu, tak jsem taková lemra, že odkládám i to, abych třikrát klikla a poslala životopis.

Okamžitě jsem do firmy napsala, že dle jejich popisu hledají mě a že bych se jim ráda přišla ukázat. Odpověděli! Stálo mě to jen troje nervy, jedno tlačítko myši, jak jsem stále obnovovala email, a několik lahví vína, ale dočkala jsem se. Shodila jsem domácí obleček, ke kterému jsem při práci z domu začala pomalu přirůstat, a vyrazila konečně mezi lokální lidi na pohovor. 

Pohovor byl super, ale… Aneb lemra na entou!

Pohovor byl skvělý. Lidé mi okamžitě sedli. Moje neexistující arabština nebyla zásadní problém. Kancelář byla nejhezčí, jakou jsem do té doby viděla. Pozice byla přesně pro mě. Moje zkušenosti z regionu byly přesně tím, co hledali. Domů jsem se vrátila hodně nalomená. Nečekala jsem, že to půjde takhle dobře. Upřímně jsem spíš čekala, že se mi tam prostě nebude chtít. 

Hodně jsme to řešili s manželem. Moje zlenivělé já mlsně pokukovalo po pohodlných domácích šortkách a libovalo si v rozváleném tempu. Můj mozek si uměle vytvářel důvody, proč to nejde. Tím nejzásadnějším nakonec bylo, že “tam budu každý den dojíždět moc dlouho”. Teď, když to po sobě čtu, tak bych se přes ty domácí šortky nejradši přetáhla hadicí, abych se probrala. Tehdy jsem se ale rozhodla, že pozvání do druhého kola odmítnu. 

Dva týdny změní hodně! 

Dál jsem pracovala z domu. A pak… Pak mi to začalo lézt na mozek. Koukala jsem do skříně na všechny ty krásný šaty a boty a neměla jsem je kam nosit. Manžel si v práci dělal kamarády, poznával kulturu a já se čím dál častěji přistihla, že mluvím s našima kočkama o zcela zásadních otázkách, na které mi ony navíc odmítaly odpovídat. 

V podobné hysterii jako na začátku jsem rychle napsala do agentury, zda je pozice ještě otevřená. Měla jsem víc štěstí než rozumu, jelikož pozice otevřená byla a já nastoupila na pozici manažera digitálního marketingu. 

První den mezi Ománci!

Hned první den jsem nadšeně naklusala do práce a okamžitě to tam začala všechno měřit. To já dělám vždycky. Někam nastoupím, hned začnu vyhodnocovat potenciální slabiny a vyberu si, jakou vyšší pozici budu atakovat příště. Pamatuji si, že jsem první den manželovi z legrace psala, že do roka tu firmu musím převzít, jinak to nikam nedotáhneme.

No a druhý den oznámila generální ředitelka, že za měsíc odchází. Zbystřila jsem… Velmi dobře jsem věděla, že na to, abych vedla celou firmu, nejsem připravená. Znám své limity. Nejen, že jsem neznala kolegy. Já neznala trh. Neznala jsem naše klienty. Neznala jsem konkurenci. Neznala jsem naši firemní finanční situaci. Nevěděla jsem, kolik by co mělo stát. Nevěděla jsem, jací Ománci jsou a jak s nimi jednat.
Takže mojí přirozenou reakcí bylo….si o tu pozici říct. 
A dostala jsem ji. Do teď se tomu divím, ale neuběhne den, abych za to nebyla vděčná! 

Prvních 10 měsíců bylo peklo

Prostě peklo. Ukousla jsem si mnohem víc, než na co jsem měla, a dostávala jsem přes prsty každý den. Nikdo mi neřekl, v jak hrozném stavu celá firma je. Od chybějících interních procesů, přes finanční situaci až po vztahy mezi zaměstnanci, které byly natolik vyhrocené, že dokonce jedna z Ománek podala žalobu na kolegyni za urážku. 
Domů jsem chodila večer a první, co jsem po večeři dělala bylo, že jsem otevřela počítač a dál pracovala. Usínala jsem na sedačce vyčerpáním. Přestala jsem komunikovat s přáteli. Přestala jsem psát. Přestala jsem tvořit.
Několikrát jsme se s manželem bavili o tom, zda mi to za to stojí a zda tu firmu vlastně jde vytáhnout z propasti, kam ji roky špatného vedení zahnaly. Teď už vím, že mi to za to stálo.

Udělala jsem pár personálních změn. Po měsících práce jsem udělala pořádek v našich financích. Přiznám se, že začít vztahy s klienty tím, že je člověk pronásleduje, aby splatili dluhy, není ideální, ale situace si to žádala. Už se mi daří shánět nové zakázky a dokonce se dostáváme k opravdu zajímavým klientům, o kterých se nám na začátku ani nesnilo. Ománci mě respektují.  S jakýmkoli znevýhodněním proto,  že jsem žena, nebo proto, že jsem cizinka jsem se zatím nesetkala. 

Dneska už z práce chodím brzy. A večer počítač vytáhnu jen občas. Zase na sebe s manželem máme čas a mně netiká oko pokaždé, když se mi rozsvítí telefon. Ale nejvíc mě dojalo to, když jsme poslední den před koronavirem vynuceným nástupem na home office s týmem seděli na terase a ze všech vypadlo, jak je mrzí, že nebudou chodit do práce, protože sem konečně chodí rádi. 

To, že nám to teď korona dost všechno pošlapala, je věc druhá. A rozhodně je to vyprávění na nějaký další den, protože už teď to stejně nikdo nedočte. Ale bude to další výzva. A já se na ni docela těším.