O tom, jak se pracuje české ženě v zemi, kde mají hlavní slovo muži

Za těch pár let, co svůj blog píši, jsem dostala docela dost emailů a zpráv. Některé z nich byly nepřátelské (prozaické Krávo! a nic víc – holt asi nebyl čas ztrácet čas psaním) a nepřející (Se ti to žije za ty arabský prachy!), jiné milé až nečekaně milé. Ale asi nejčastěji jsem narazila na dotazy ohledně toho, zda v Kuvajtu pracuji, jestli to pro mě jakožto ženu bylo obtížné, jestli mě tady muži tolerují a berou vážně a jestli toho nelituji. Tak jsem si řekla, že to sepíši, abych měla na co odkazovat.

Začnu od konce. Nelituji toho! Nelituji ničeho. Což je dost odvážné říci, ale je to tak. V České republice jsem pracovala pro jednoho z telekomunikačních operátorů a chvíli předtím, než jsme odjeli, jsem dostala svoji vysněnou práci v online týmu. Málem jsem tehdy skočila z okna… Dva roky jsem tam šplhala z úplného dna a pak jsem měla odjet kamsi, kde velbloudi dávají dobrou noc a kde to vypadalo, že si bez znalosti rozsypaného čaje, který se navíc čte nějak divně z druhé strany, ani neškrtnu.
Ale já jsem věděla, že když neodjedu, tak si to budu do konce života vyčítat, protože život je, dámy a pánové, příliš krátký na to, abychom odmítali ruku, kterou nám podává dobrodružství. A taky jsem věděla, že se domů můžu vždycky vrátit a začít znovu. A to rozhodlo…

Když jsem pak dorazila do pouště, začala moje honba za dobrým zaměstnáním. Věděla jsem, že by mě nejspíš zaměstnali jako učitelku (nic proti učitelům, šmarja, ale kdybyste mě znali, tak byste věděli, že je to pro dobro těch dětí), nebo aspoň stěračku stolů v McDonaldu, jelikož tam si myslím, že bych byla schopna přinést pár zlepšováků. Já se ale zařekla, že neustoupím a vyberu si pouze práci v oboru, kterému se chci v životě věnovat – tedy v online marketingu.

Dva týdny jsem seděla každý den u počítače, obnovovala asi 168krát za minutu email a čekala na odpovědi z míst, která jsem kontaktovala přes LinkedIn. A řeknu vám, že to nebyly příjemné dva týdny. Já mám totiž tu blbou vlastnost, že svůj životní smysl definuji z celkem velké části prací… Tedy když práci nemám, začnu si připadat  k ničemu a hlavně začnu šílet při představě, že bych si nebyla schopna financovat vlastní bytí. Takže každé 154. obnovení emailu provázely slzy a nesmyslná sebelítost.

A v době, kdy už jsem pomalu začala přemýšlet nad tím, zda by mě ten český operátor ještě vzal zpět, kdybych se tam připlazila obalená ropou, pískem a velbloudím chlupem, se mi ozvali z místní agentury, která se specilizuje na sociální média a online marketing. Prý že by se na mě tedy podívali, kdybych měla čas.
Pamatuji si, že jsem jim do odpovědi asi třikrát upřesnila, že fakt neumím arabsky a že se za to už teď omlouvám a stydím. To stejné jsem jim potom řekla i na prvním pohovoru. A aby to nebylo málo, tak jsem jim to připomněla i na druhém kole pohovoru. Po třetím kole pohovoru jsem pochopila, že tomu asi rozumí a že o mě stojí i tak…

A oni mě opravdu vzali. A to i přes to, že v každém z inzerátů, na který jsem na LinkedInu narazila, byla uvedena nutnost znalosti arabštiny a i přes to, že jistá část inzerátů měla v popisu “preferably male” – tedy, že preferují muže.

Na nějakou gender vyrovnanost si tady moc nehrají…

Pak začala ta zajímavější fáze. Nastoupila jsem do týmu, který se staral o digitální marketing pro všechny klienty, což byl můj sen. Ale v týmu jsem byla já – nesmělé cizácké děvče, které mluví pouze anglicky – a pak samí arabové a navíc muži. První měsíce byly peklo a já nedokázala pochopit proč. A neměla jsem to pochopit dalšího půl roku. Jeden z mých kolegů – Bader byl typický macho, macho man, který se ke mě choval tak, jako bych tam ani nebyla, a který, ač nebyl můj šéf, se ze mě snažil dělat svého poskoka a to hlavně ve chvílích, kdy to bylo nejvíce vidět.

To bylo poprvé, kdy jsem poznala, že pokud tady chci obstát, bude to občas dost bolet a bude to vyžadovat, abych se naučila být tvrdší, než jsem kdy byla. S Baderem jsme nikdy nebyli kamarádi. Rvali jsme se o práci, snažili jsme se přechytračit jeden druhého, předháněli jsem se ve výsledcích… Já domů chodila spráskaná jako pes, ale nebylo na výběr.
A on pak odešel z firmy a z mého nadřízeného Khalida vypadlo, že mě Bader celou dobu nenáviděl, protože jsem byla chytřejší než on. A když jsem si Khalida zeptala, proč mi to nikdy neřekl, že by mi to dost pomohlo, tak jen pohodil rameny a řekl mi, že jsme toho zvládli udělat víc, když jsme soutěžili. A to byla na dlouhou dobu poslední pochvala, které se mi dostalo. Ale já konečně věděla, že to co tady dělám, dělám dobře.
Hlavní je, si to v práci dobře zabydlet.
Další rok jsem každý den dřela a snažila se být lepší, než všichni kolem mě, aby nikdo nikdy nemohl říct, že tam nepatřím a že na to nemám. Celou dobu jsem věděla, že v momentě, kdy mě poprvé pošlou samotnou za klientem, mi bude vyslovena důvěra. A pak odešel můj nadřízený Khalid a ve firmě mě vybrali za jeho nástupce. Nikdy předtím jsem tým nevedla. Nikdy předtím jsem nešéfovala samým chlapům. Nikdy předtím jsem nešéfovala chlapům v zemi, kde ženy mužům prostě moc nešéfují.

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že mám vyhráno a že jsem překonala všechny možné a často i nemožné překážky, si mě zavolal generální ředitel do kanceláře a sdělil mi, že na všechny schůzky bude chodit můj kolega – a tedy můj podřízený – protože většina klientů jsou muži a Kuvajťané a ti s holkou a cizinkou jednat nebudou. Prostě tak… Jako by to byla normální informace, se kterou jsem přece měla počítat. A já se, jakožto emancipovaná a silná žena, naprosto zhroutila a doma rozbrečela. Protože ať jsem dělala cokoli, bylo mi to k ničemu, protože jsem byla prostě cizí holka a to se tady nenosí. Kdybych doma neměla toho nejlepšího chlapa na světě, který mě dokázal už asi po sté zvednout a znovu postavit na nohy, dala bych následujícího dne výpověd a schoulila bych se někde v rohu a utopila bych se ve vlastních slzách a ropě.

I díky němu jsem se toho dne rozhodla, že místo toho, abych si vylila zlost a ublíženost na women power internetových fórech, kde by mi určitě řada žen ráda potvrdila, že svět je pro nás prostě nespravidelivý ať děláme cokoli, budu dřít o to víc a že si prostě počkám, protože ona moje chvíle prostě jednou přijít musí. Trvalo to další dva měsíce, kdy jsem se musela každý den neskutečně ovládat, abych svého podřízeného neuškrtila tím hadrem, co nosí na hlavě. Ale pak kolega onemocněl a já jsem svoji příležitost dostla. A to hned s naším největším klientem a zaskórovala jsem s online kampaní, na kterou jsem si vyschůzkovala v přepočtu asi 2,000,000 korun na půl roku. Za což jsem se po ramenou plácala i já sama.

Od té doby jsem se se všemi klienty scházela já. A řeknu vám, že to ze začátku nebyla žádná slast:
  • Potkala jsem se klienty, kteří se mi za celou schůzku nepodívali do očí, protože jsem žena. A já jsem musla vydržet a tvářit se, že je všechno v pořádku.
  • Potkala jsem klienty, kteří mi otevřeně řekli, že si myslí, že nemůžu rozumět jejich kultuře a tedy nemůžu být schopná jim nabídnout kampaň a já je musela přesvědčit, že to tak není.
  • Potkala jsem klienta, který mi v první minutě schůzky řekl, že bude čekat na moji chybu, aby mi ji mohl vytknout.
  • Potkala jsem klienty, kteří byli zklamaní, že se mnou není žádný muž, se kterým by se mohli bavit a otevřeně mi to sdělili.

A musím vám říct, že byly chvíle, kdy jsem měla hroznou chuť se na to všechno vykašlat. Ale nakonec jsem se naučila, že prostě musím být lepší, než všichni ostatní. Že musím být připravená lépe, než kdokoli jiný. Že se nikdy nesmí stát, že bych něco nevěděla, nebo že bych něčemu nerozuměla, protože to se neodpouští. To byla jediná cesta k tomu, abych si vybudovala pozici, jakou mám teď, kdy si mě lokální klienti vzájemně doporučují jako skvělého specialistu v oboru.

Takže pro všechny dámy, které mi píší, že jejich partner dostal nabídku tady v regionu a ony nevědí, zda se tady mají šanci uchytit a těm, které sem chtějí na vlastní pěst. Ano, máte tady šanci. Občas to bude hrozný. Nejspíš to sem tam šíleně obrečíte a budete si připadat jako onuce. Ale ono vás to tady neskutečně zocelí a naučíte se toho hrozně moc o sobě samých. Hlavní je vydržet a neházet rukavici do ringu, protože na to tady všichni čekají. A když vydržíte, dočkáte se nečekané úcty a respektu, který vyváží všechny ty šílenosti, kterými nejspíš projdete.
A kdybyste kdykoli potřebovaly pomoc, nebojte se mi napsat. 🙂

8 odpovědí na “O tom, jak se pracuje české ženě v zemi, kde mají hlavní slovo muži”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *