Jak jsme stěhovali kočky z Kuvajtu do Ománu aneb jedna velká hysterie

Jak už možná někteří z vás zaznamenali, máme doma tři kočky. Všechny tři jsme si adoptovali v kuvajtském útulku, takže se často smějeme, že až je jednou budeme přesouvat do Evropy, tak to vlastně budou arabští imigranti. No nic…

Když jsme oznámili, že se budeme stěhovat z Kuvajtu do Ománu, několik lidí se nás ptalo,  co budeme dělat s chlupatou částí naší domácnosti. Prý jestli je zase vrátíme do útulku, někomu je dáme, nebo zda je budeme brát s sebou. To, že by s námi nejely, nás nenapadlo ani na vteřinu. Jednou jsme si je adoptovali, takže za ně prostě do konce života neseme zodpovědnost. Takže bylo jasné, že kočky prostě poletí letadlem, jelikož do Ománu je to z Kuvajtu autem asi 16 hodin a navíc přes několik různých zemí z čehož jedna je Saudská Arábie, což je takové kouzelné slovní spojení, které člověka odradí od lecčeho…

Vzhledem k tomu, že jsme zvíře nikdy nikam nestěhovali, probrali jsme to s kamarádkou, která stěhovala psa z Česka do USA. Ta nám dala řadu dobrých rad o tom, že je třeba si zarezervovat místo v letadle dostatečně dopředu a domluvit se s aerolinkou a takové ty normální věci, které by člověk tak nějak čekal, že..

Jelikož ale v arabském světě není nikdy nic tak, jak by člověk očekával a chtěl, našli jsme si proto po doporučení na pomoc agenturu, která převozy z Kuvajtu zajišťuje. Všechno vypadalo růžově až nedejbože duhově, když jsme tři měsíce před předpokládaným datem odletu o všem informovali americkou lady, která žila řadu let v Kuvajtu a která se o nás měla starat.

Všechno bude dobrý! Máte hromadu času. Připomeňte se měsíc před odletem.

Tady jsme měli zbystřit! Ale my to neudělali.  A to se později ukázalo jako velká chyba.

Měsíc před odletem jsme se připomněli. Začali jsme na naši americkou lady tak trochu tlačit, že už bychom přecejen chtěli vědět, zda se naše kočky třeba vejdou zavazadlového prostoru toho letadla, kterým jsme měli finálně odletět. Koupili jsme totiž na její žádost přepravky, ve kterých bychom snadno mohli převážet tři sloní  mláďata, takže jsme byli lehce nervózní, aby nám neřekli, že na ty tři maringotky dole místo prostě není.

Nepanikařte. Je čaaas! Ona se spousta věcí ještě stihne pokazit, než odletíte, takže je zbytečný se stresovat.

Jo, tady už jsme věděli, že je něco špatně, takže jsme se vydali na letiště sami, abychom si to místo v letadle zajistili.

Pouštní liška: Dobrý den, tehdy a tehdy povezeme tři kočky v přepravkách velikosti malého domu z Kuvajtu do Ománu a potřebujeme na ně místo.

Úředník (aniž by se kamkoli podíval): Místo bude. 

PL: Ale víte to jistě? Jsou to opravdu velké bedny! 

Ú: Ano, místo bude. Ale možná v zavazadlovém prostoru nebude kyslík, takže to bychom ty zvířata vzít fakt nemohli.

PL se smrtí v očích: A kdy to budete vědět, zda bude kyslík. 

Ú: Přijďte si dva dny před odletem. To už budeme určitě vědět, jaké letadlo poletí. 

Ano, dámy a pánové, dva dny před odletem. Prostý člověk, očekávající alespoň základní životní jistoty (čti já) se v takové situaci začne trochu hroutit. Ne tak naše americká lady (kterou jsme od této chvíle začali doma označovat značně lidověji: “ta americká kráva”). Na naši otázku, proč nám sakra neřekla, že se tohle mohlo stát, nám odpověděla, že holt aerolinka asi nějak změnila své postupy (což byla samozřejmě lež).

Od té chvíle jsme jí přestali věřit i nos mezi očima. Ale neměli jsme na výběr. Na přesun koček totiž potřebujete exportní papíry ze země, kterou opouštíte a importní papíry do země, kam jedete. A to tady na Blízkém Východě znamená vyřizování na místních úřadech, kde téměř nikdo nemluví anglicky. Takže jsme doufali, že alespoň tohle za nás lady zajistí.

Pak se ale další tři týdny nic nedělo. Od lady žádné zprávy.  Takže jsem se opět rozhodla ji sama kontaktovat. A zjistila jsem, že si změnila telefon, aniž by nám to řekla. To už jsem fakt málem zkolabovala začala jsem ji velmi agresivně shánět přes člověka, který nám ji doporučil. To zafungovalo. Přišla zpráva, že vyřizuje importní papíry do Ománu a že stále nemám panikařit.
Mít ji po ruce, tak bych ji v tuhle chvíli zamkla do jedné z těch přepravek a dvířkama bych ji píchala klackem do břicha. Ale to nešlo, protože nám až tehdy sdělila, že se odstěhovala do Turecka.

Dva dny před odletem jsem jela na letiště, abych tedy konečně zjistila, zda bude v letadle kyslík – tedy zda budeme vůbec moci odletět. V tu stejnou chvíli mi lady napsala, že bude třeba, aby někdo, koho ona pošle, nabral kočky a odvezl je vyřídit exportní papíry na nespecifikované ministerstvo (asi kočičích záležitostí) a že to SNAD vyjde a stihnou je zařídit. Takže když mi pak na letišti řekli, že kyslík budou moci potvrdit až v den odletu, sedla jsem si tam do čekárny a fakt jsem se rozbrečela. Společník byl tou dobou už v Ománu a já neměla jisté vlastně ještě vůbec nic. Ani export, ani import, ani kyslík…

Den před odletem mě nabrala další – tentokrát ruská – lady, že tedy pojedeme s kočkama na to ministerstvo. Nejdříve mě v autě seřvala, že to vyřizujeme všechno pozdě. Pak mě seřvala, že mám špatnou vakcinační knížku a že mi to americká lady přece měla říct. Následně mě seřvala, že máme moc velké přepravky… A asi aby mi zlepšila náladu, tak se mě poté, co jsem jí řekla, že jsem z Česka, zeptala, jak špatně na tom jako národ jsme, když jsme se odvážili odtrhnout od Sovětského svazu. Nemít vzadu na sedadle ty kočky, tak by jednu chytila mezi oči…

Z ministerstva “kočičích věcí” se vyklubalo ministerstvo zemědělství (v zemi, kde žádné zemědělství není). Prošly jsme třemi neoznačenými kancelářemi, na třech různých místech v Kuvajtu, kde nám dali tři razítka na papír, na kterém do teď nevím, co je napsáno, protože je komplet arabsky. Ale bylo mi řečeno, že dobrý, že exportní papír bude – a že snad druhý den ráno – tedy v den odletu. Takže jsem se začala shánět aspoň po tom importním papíru. Američanka nereagovala. V tu chvíli už jsem rezignovala… 

Všechny papíry se mi nakonec sešly v den odletu – vlastně jen pár hodin předtím, než jsem měla letět. Takže jsem za pomoci našich skvělých kamarádů, kteří mě v průběhu celého toho šíleného procesu drželi nad vodou (Díky Zuzko! Díky Martine!) dopravila kočky na letiště a tam jsem se konečně dozvěděla, že kyslík je! Takže jsme mohli odletět. Tady se k nám opět přidal Společník, na kterého byly z nějakého důvodu napsány ty importní papíry, takže bych je sama do země nedostala. 

V Ománu už to všechno šlo jako po másle. Kočky jsme proclili, prohlédl je doktor, kterého tam k nim zavolali, a mohli jsme s několika dalšími razítky a papíry konečně vyrazit do nového domova. 

Řeknu vám, že to byl hrůzný zážitek. Lidé se mě ptali, proč jsme si to radši nezařídili sami. Ono se to snadno řekne, ale třeba ty kanceláře na ministerstvu by normální smrtelník nikdy sám nenašel (což mi potvrdila i ruská lady). Navíc nikde nenajdete, co vlastně na ty papíry potřebujete. A když už by vám to někdo i řekl, tak se pak ti úředníci tváří, že o angličtině nikdy neslyšeli, takže tam jen stojíte a koukáte si do očí.

Teď už vím, že příště budeme opatrnější a připravenější. A hlavní pro nás je, že kočky dorazily v pohodě.