Příběhy z cest a každodenního života jedné lišky
Kolem tohoto článku kroužím už měsíce. Jednak proto, že je to něco, o čem jsem sama chtěla napsat jako pokračování k mému pracovnímu článku z Kuvajtu, a jednak proto, že to je jedna z nejčastějších otázek, které dostávám. No a taky trochu proto, že mám neskutečný kreativní blok, takže jen tenhle první odstavec jsem smolila týdny. Vezmu to celé trochu oklikou – jako vlastně asi každý svůj článek.
Pokračovat ve čtení “O tom, jak jsem málem odmítla práci snů, aneb co dělám v Ománu”
Omán z nás udělal neskutečně aktivní lidi. Je to trochu překvapivé, ale je to tak. V Kuvajtu jsme rádi lenošili, sjížděli seriály, objevovali restaurace… V Ománu je to přesný opak. Od té doby, co tu žijeme, jsme téměř každý víkend někde na výletě. Ať už pod stanem, v horách, u moře, někde u památek, nebo aspoň na výšlapu. Je to skvělý. Jednak jsme ve formě jako asi nikdy předním a jednak zažíváme každý týden malá dobrodružství.
Tento víkend jsme si naplánovali cestu k jedné z památek UNESCO – k beehive tombs. Tedy k prehistorickým hrobkám ve tvaru včelího úlu, které jsou rozeseté po horách nedaleko Maskatu.
V Ománu nám začala zima. Zima v blízkovýchodním jazyce, což znamená, že tu dalších pár měsíců bude fantastických cca 26 stupňů. Zima také znamená, že se všude začnou objevovat turisti a že se mi ve zprávách na sociálních médiích začnou množit všemožné dotazy o Ománu. Jedním z nejčastějších je ten o bezpečnosti: zda je Omán celkově bezpečná země a zda jsou Ománci nebezpeční pro turisty.
Se Společníkem rádi jezdíme do pouště. Já tedy asi o kousek víc, protože jsem celý život fascinována hvězdnou oblohou. Taky milujeme offroad jízdu ve všemožných i nemožných terénech. Od prvního dne, kdy jsme se nastěhovali do Ománu, jsme toužili projet pouštní duny autem. Jezdit po jejich vrcholcích, nořit se do zlatavého písku, který se vám pod nohama boří jako nic, koukat na západy a východy slunce, no prostě takové ty pouštní záležitosti.