Farma uprostřed pouště

Pátek byl jeden z těch dní, kdy je v Kuvajtu absolutně hnusně. Ve vzduchu písek a do toho horko – už teď je každý den kolem 36 stupňů ve stínu. Z domu se nos vystrčit nedá a jediné, co se člověku chce, je polehávat na sedačce, číst a pít horký čaj – on ten pohled ven z okna totiž v mozku vyvolává pocit, že tam musí být neskutečně sychravo, takže čaj je jediná záchrana před jasným umrznutím.

 A do tohoto rozpoložení přišel Společník s plánem. Jeden z jeho kolegů nás pozval ke svému známému na farmu. Ano, farmu. V Kuvajtu jsou dvě malé oblasti, kde je podzemní voda, takže toho Kuvajťané okamžitě využili a postavili si tam farmy, kde pěstují ty nejlepší okurky, co jsme se Společníkem kdy ochutnali.

 Oblast, kam jsme měli jet, se jmenuje Wafra. Na farmy jsme se už jednou byli podívat a byly to převážně skleníky a ohrádky s ovcemi, takže mé nadšení bylo kdesi na bodu mrazu. Už jsem v duchu vymýšlela, jak se z té návštěvy vykroutím, abych se mohla vrátit k dřině na sedačce, ale nakonec jsem byla moc ráda, že jsem to neudělala. Očividně totiž není farma, jako farma…

 Po přibližně hodině a půl v autě jsme projeli palmovým hájkem a ocitli jsme se u obrovské brány, která připomínala vjezd do vily kdejaké filmové hvězdy. Už tam jsem měla takové tušení, že tohle bude celkem zábavná farma.

Po chvíli postávání za bránou domu, kde se proháněly děti a jejich vychovatelky na motorových čtyřkolkách, se nás ujal náš průvodce. Že prý se půjdeme podívat na skleník. Chtivě jsem se podívala na vychovatelku, která právě vybrala dost ostrou zatáčku na svém vozítku a zalitovala jsem, že mi nejsou 4. No, nic… Takže skleník.  

Skleník, pokud se tomu tak dá vůbec ještě říkat, byla monstrózní konstrukce. Uvnitř (!!) skleníku se nacházel vybavený domek na odpočinek. Vedle domku posezení, cestičky, fontánky… Prostě skleník, že… Nevěřili jsme vlastním očím.

Skleníkem to ale jen začalo. Následně jsme prošli soukromým muzeem artefaktů z celého regionu, kde bohužel nefungovala elektřina, takže nemám fotky. Pak jsme pokračovali kolem několika dalších domků – prý jen tak na trávení času – a asi osmi(!!) posezení s grilem dál k obrovským palmovým hájům. 

Podle našeho průvodce mají na farmě 13,500 palmových stromů. Každý strom plodí datle, takže jsme automaticky předpokládali, že je zpracovávají a prodávají. Ale prý ne… Prý jsou jen pro osobní spotřebu. Takže ač je rodina prý početná, tak si myslím, že žijí jen z datlí a datlové pasty, jinak to není možný.

“Zvládnete ujít 500 metrů, nebo je to na vás moc? Že bychom se podívali na naše zvířata.”

Na tuhle otázku jsem si v Kuvajtu zvykla. Ujít 500 metrů je tady totiž opravdu výkon, který si zaslouží minimálně odměnu. Já bych ušla i 5 kilometrů, jen abych se mohla podívat na zvířata – pokud to tedy nejsou pavouci – před těmi bych 5 kilometrů sprintovala…

Ukázalo se, že na farmě žijí:

A mezi tím vším se samozřejmě promenovali velbloudi. Následně jsme dorazili k nádherné klimatizované stáji s arabskými koňmi a poníky. Prý pro děti, aby se mohly projíždět po farmě. 

Na závěr prohlídky regionální zoo jsem dorazili ke skleníku s olivovníky, ze kterých si majitel vyrábí vlastní olivový olej. Ve skleníku bylo překvapivě živo:

Po tom všem jsme se dostali k asi 20 metrů vysoké kovové konstrukci (opět z německé oceli), která vypadala, že neslouží vůbec k ničmu. A byla to vlastně vlastně pravda. Majitel si postavil vyhlídkovou věž, aby se na své farmářské impérium mohl dívat z výšky. Byl zde samozřejmě funkční výtah, protože po svých by se tam nikdo neplahočil, že… Nahoře byla plocha asi o 50 metrech čtverečních s dalším posezením a grilem.

A musím říct, že pohled to byl na Kuvajt úžasný. Člověk si tady tak moc zvykne na žluto a béžovo, že ho taková záplava zeleně až dojme. A ten vzduch! To bylo něco, za čím jezdíme se Společníkem cíleně do Evropy. Fakt nádhera. 

A teď jen pár malých poznámek, které čtenáři nemusely dojít, na konec:

• Celá tahle legrace se rozprostírá na 25 hektarech.
• Majiteli trvalo 20 let, než z písečné placky vybudoval to, co je tam teď. 
• Ke každé té plamě vede hadička s vodou, jelikož majitel má smůlu, že jejich podzemní studna má slanou vodu. Farmu proto zásobují 3 cisterny na vodu a každá z nich na cestě otočí pětkrát denně. 
• O farmu se stará 22 lidí na plný úvazek, plus jeden velmi milý manažer. 

Večer jsme zakončili posezením u čaje a arabské kávy s majitelem, ze kterého se vyklubal neskutečně vzdělaný a uvědomělý člověk s univerzitním titulem z Harvardu. Když nám na závěr ukázal, že v další budově buduje vnoučatům aquapark, nebyli jsme už ani překvapení…