Začátek velké liščí cesty

Jakožto člověk, který nikdy neměl rád léto a slunci v posledních čtyřech letech pouze hrozil přes okno, jsem se jednoho horkého dne (protože tady žádné jiné dny nejsou) objevila na kuvajtském letišti. Vybavena jedním velkým kufrem narvaným (jak jsem později zjistila) zcela nepotřebnými věcmi, byla jsem rozhodnuta nenechat se odradit písečnou pustinou, která se všude kolem rozprostírala.

Bylo to však náročnější, než by se mohlo zdát. Moje první setkání s kuvajtskou mentalitou totiž proběhlo s úředníky v kanceláři na vyřizování víz. Což by nejspíš nebyl takový problém, kdyby nebyla jedna v noci.
V kanceláři (čti: u špinavého pultíku v temné místnosti) postával ne zrovna vzdělaně vyhlížející jedinec, který po mně vystrašeně pokukoval.

Na můj co nejjednoduššeji formulovaný dotaz: “Pomůžete mi s vízem?” odpověděl tím, že opustil místnost. Myslí mi okamžitě proběhly představy, jak mě skupina zahalených těžkooděnců odtahuje do vyslýchací místnosti a natáčí mé poslední sbohem na YouTube. Místo těžkooděnců se však vrátil jen pan Mluvka v doprovodu uniformovaného policisty, který si musel skoro zlomit krk, aby se mi mohl podívat do očí.

Jak se ukázalo, pan Mluvka byl tamní poklízeč. Moje víra v národ kuvajtský byla znovu nastolena poté, co na mě uniformovaný miničlověk promluvil lámanou angličtinou:

“Máte kuvajtský kolek na vízum?” 

Jasně že nemám žádný kolek, šmarja! To si snad myslí, že se prodávají v Praze v trafice?

“Potřebujete kolek za 3 KD. Bez toho vám vízum nevystavíme.”

Sakra! Já nemám ani tři “kejdý”. V tu chvíli se však projevila empatie pana Mluvky, který mě chytil za kabát a nasměroval k bankomatu. S třemi kejdý a vítězným pohledem jsem se vrátila k ušmudlanému pultíku.

“Já tady kolky nemám. Musíte si ho koupit támhle v automatu.”

V tu chvíli pan Mluvka opět přesně věděl, co je třeba udělat. Takže mi opovážlivě odebral mé tři kejdý a vše vyřídil.

Se vstupním vízem, garantujícím možnost pobytu na tři měsíce, jsem vyšla z letištních dveří a…. A okamžitě mi došlo, proč všichni tak divně koukali na to, že na sobě mám kabátek. Venku sice bylo tisíc stupňů, ale já měla skvělý pocit, že mé arabské dobrodružství opravdu začíná.

Takže rada na závěr – pokud se chystáte do Kuvajtu, vyberte si na letišti 3 KD a doufejte, že se kolem automatu na kolky bude motat nějaký pan Mluvka. 🙂