Ománci milují kempování. Od grilování v parcích, přes stanování na plážích, až po spaní v poušti. My se na to těšili celou dobu, kdy jsme v Kuvajtu věděli, že se do Ománu budeme stěhovat. Někdy v té době se u Společníka projevila výzkumná mánie. Celé dny mi chodily zprávy s fotkami jednotlivých spacáků, odkazy na články srovnávající dva (z mého pohledu) totožné stany, které ale evidentně byly naprosto, ale NAPROSTO odlišné. Při důkladném porovnávání dvou hliníkových kastrůlků, které nakonec plnily absolutně stejnou funkci, jsem rezignovala a na hru jsem přistoupila. Takže jsem pak sama nadšeně navrhla, že pohodlnost matrace v obchodě přeci nejlépe poznáme tak, když ji tam rozložíme na zem a povalíme se na ni. Ostatní zákazníci vypadali lehce překvapeně… Ale my teď máme ve stanu fantastickou matraci a oni určitě ne!
V Ománu je spaní ve stanu povoleno kdekoli v přírodě. Na jakoukoli pláž, poušť, nebo třeba skálu dorazíte, tam si můžete postavit stan a přespat tam. Platí dvě nepsaná pravidla a to, že je třeba zůstat dál od nejbližších obydlí, aby člověk nenarušoval jejich soukromí a také to, že by člověk měl zanechat pláž ve stejném stavu, v jakém ji našel, když tam dorazil (nebo dokonce v ještě lepším). To nám přijde dost fér a držíme se toho. My ke svým odpadkům vždy přibalíme něco málo, co kolem nasbíráme.
Naše první výprava pod stan byla vcelku zážitek. Já ani Společník jsme nikdy nepatřili mezi nadšené trempy, kteří levou rukou postaví stan v oku hurikánu a pravou u toho ještě stihnout vyřezat flétnu z klacíku. Před odjezdem jsem se proto doma Společníka několikrát snažila přesvědčit, že by možná nebylo od věci, zkusit si postavit stan nanečisto.
“Ale prosím tě, je to jen stan. Prostě tyčky a plachta. Na tom nic není, neboj.”
Společník má tu smůlu, že jakožto klasická žena, si pamatuji i větu, kterou pronesl před třemi lety. Takže když jsme po příjezdu na pláž bojovali s větrem i se stanem, nebála jsem se mu připomenout, že jsou to jen tyčky a plachta, tak proč na to tak bezradně kouká. Také jsem se mu neostýchala připomenout, že díky mně stavíme stan pouze pro 3 osoby a ne ten pro 15 lidí a 17 cirkusových zvířat, který chtěl původně pořídit on.
Samotné kempování je ale nádhera. Ománské pláže jsou často úplně prázdné. Většina lidí přijede s grilem přes den, opečou si maso a pak na noc zase odjíždějí. Takže na pláži zůstanete jen vy, táborák, hromada hvězd a šumění moře. Dřevo na oheň se dá koupit v téměř každém městečku, nebo ve větších obchodech, jako je Carrefour nebo LuLu. My se ale vždycky nejdříve snažíme nasbírat dřevo naplavené. Nikdy nic neuřezáváme, protože si vážíme každého keříku, který se v té pustině probojuje k životu.
Vzhledem k tomu, že Společník je člověk ryze praktický (a já jsem za to hrozně ráda), jezdíme vybaveni nejen stanem, ale i stolečkem s židličkami, plynovým vařičem, chlaďákem, pilkou, rýčem nebo třeba přenosnou sprchou. Dlouho jsem si myslela, že vybavenější už asi být nemůžeme. To bylo ale jen do té chvíle, kdy si lidé ve stanu kousek od nás nasadili čelovky (!!!) a jali se stavět vysoké světlo, které dost připomínalo veřejné osvětlení. Nejdříve jsme se jim trochu posmívali s tím, že to už přece není kempování. Pak jsem se pořádně rozhlédli a zjistili jsme, že jsme jediní, kdo stožár se světlem vypalujícím díru do rohovky nemá.
Nádherná jsou pak i rána, kdy se probudíte do velmi svěžího dne a první, na co vám padnou oči, jsou mořské vlny a modrá obloha. My pak vždycky rozcuchaní sedíme, popíjíme čaj z našich plecháčků a užíváme si tyhle jedinečné momenty, kdy člověk vlastně nic jiného a ani nic víc k životu nepotřebuje.
Takže pokud jedete do Ománu, tak rozhodně nezůstávejte jen v hogofogo hotelích a ve stínu slunečníků na plážích. Pronajměte si auto s pohonem na všechna čtyři kola, kupte v prvním větším obchodě stan za pár šlupek (mají je tady všude) a vyražte za dobrodružstvím. Jen si pak dávejte pozor na potulné kozy, které se občas z ničeho nic zjeví v táboře a se zájmem vám nahlédnou do všech zavazadel a hrnců.
Místa na kempování na pláži v dojezdové vzdálenosti z Maskatu:
V okolí vesničky Tiwi.
Na pláži u vesničky Yiti.
U vesničky Fins.
Pláže kolem Bimmah.
17 cirkusových zvířat :)))) Napište knihu povídek ze života. Konečně by se měla Třeštíková koho bát.
Moc děkuji! Myslím, že Třeštíkovou moje psaní zatím opravdu budit ze sna nemusí. Ale třeba jednou… 🙂
Nadchla jsi mě svým přístupem k životu, nadšením ze života a nádherným způsobem psaní. Omlouvám se za tykání, ale s takovým člověkem jako jsi Ty, bych si chtěl tykat. A tu knihu napiš.
Milan Šubr