Máme za sebou první výlet po Ománu od chvíle, kdy jsme se přestěhovali. Do té doby jsme se tak leda utápěli v hromadě krabic a zakopávali o zákeřně číhající kočky, které se hlasitým vřeštěním (hlavně kolem druhé ráno) dožadovaly vybalení koberců, jelikož ta dlažba asi neprospívá jejich rozmazleným tlapkám.
Nápad na výlet jsem našla v místních anglicky psaných novinách. Zmínili dvě zcela klíčová slovní spojení: “historická vesnice” a “neobjevená turisty”. Navíc by se mělo jednat o jednu z nejzachovalejších architektonických památek v Ománu, kterou ale chtějí revitalizovat a zrekonstruovat. To byla jasná znamení, že nesmíme otálet a musíme okamžitě vyrazit.
Hodili jsme do auta foťák, nakrájený meloun v chlaďáku na osvěžení (pořád je tu cca 30 stupňů) a vyrazili jsme směrem na město Nizwa, ke kterému se tady v budoucnu taky určitě dostanu. Našim cílem ale nebyl tenhle kouzelný historický klenot, nýbrž vesnička Manah, která je hned vedle – tedy autem asi hodinku a půl od Maskatu.
Dorazili jsme na konec světa, kde se ozývalo vytrvalé mečení koz a líně se tam potulovaly kočky různých velikostí a barev. Uprostřed toho ospalého něčeho byla vysokou zdí obehnaná oblast, která měla být naším cílem. Zastavili jsme u velkých dřevěných dveří, na kterých jsem i já se svým zrakem krtka v pokročilém stáří viděla velký zlatavý zámek. Povzbudivě jsem koukla na Společníka, že to jako přece vůbec nic neznamená a že tady určitě budou další dveře, kde budou čekat nekonečné řady lidí připravené strávit tady den snů, a v duchu jsem si představovala to vražedné ticho v autě, až pojedeme tu hodinu a půl v autě zpět, aniž bychom cokoli viděli.
Rozhodli jsme se zeď objet autem a ty další dveře najít. Nic! Můj úsměv se měnil v lehkou křeč. Zaparkovali jsme a rozhodli jsme se zeď ještě jednou obejít, že jsme třeba něco minuli. Potkali jsme skupinku malých Ománek, které na nás nadšeně mávaly a pořád dokola nás nadšeně zdravily tím jediným anglickým slovíčkem, které nejspíš znaly. Pojali jsme podezření, že bílý muž a bílá žena jsou tu dost vzácnými zvířaty a přesunuli jsme se pro jistotu ke druhé části zdi. A tam byly! Dveře, na kterých zářila tři telefonní čísla!
Na druhé straně drátu (nebo spíš bezdrátu) se ozval slušnou angličtinou hovořící Ománec, který nám slíbil, že se domodlí, doobědvá a za 30 minut tam bude. Po letech zkušeností v regionu jsme předpokládali, že se z 30 minut vyklube klasických 45 – 60 a posadili jsme se do stínu a relaxovali za poslechu kozího koncertu, který se linul z nedalekého chlívku. Ale ne! Za 30 minut se vynořilo auto a z něj vyskočil malý, usměvavý Ománec a šinul si to k nám.
Nadšeně nás přivítal, zvědavě se vyptal odkud jsme, jak jsme přijeli a kde bydlíme a vpustil nás do dveří. Nejdříve jsme mysleli, že nás prostě nechá projít si krásnou kamennou vesnici samotné, ale on s námi udělal detailní prohlídku všemožných domů a budov – za což jsme mu nakonec byli neskutečně vděční!
Vesnička se jmenuje Harat Al Bilad a je 900 let stará – to je tady v regionu celkem nevídané. Třeba Kuvajt takhle dávnou historii vůbec nemá. Ve vesničce najdete 376 domků postavených z hlíny, kamenů a slámy, 4 mešity z nichž jednu krásně opravili a bývají v ní modlitby a jedna je v procesu oprav, 250 studen, kde je stále ještě voda a taky třeba celkem promyšlenou dešťovou kanalizaci.
My z toho byli u vytržení! Prováděl nás po stříškách, po domech, malinkatých místnůstkách, kde kdysi bývaly obchody, vylezli jsme do věží a u toho všeho jsme měli celkem detailní výklad o tom, kde se co dělalo. To všechno jen pro nás dva a jen za 2 ománské riály na osobu – tedy za cca 120 korun. Veselý Ománec si při přesunu mezi budovami spokojené pobrukoval a nenápadně nás směroval na ty nejhezčí výhledy.
V průběhu cesty si nás několikrát vyfotil a Společníka si nakonec i natočil s tím, že je třeba ukázat, že tam lidé chodí na návštěvy (já se hrdinsky schovala za zeď, protože jsem tvor stydlivý).
Tááákže! Pokud budete v Maskatu (s autem) nebo v Nizwě a zajímá vás historie, tak je to super výlet. My jsme ho určitě neabsolvovali naposledy, protože jsme už teď zvědaví, jak opravené to tam bude, až přijedeme příště.