Minulý víkend jsme se rozhodli, že nebudeme vyrážet nikam daleko za Maskat a omrkneme, co se dá dělat tady v okolí. Na jedné internetové stránce jsem našla článek o hezkém výletu do hor, které Maskat malebně ohraničují ze všech stran. Nadšeně jsem to odprezentovala Společníkovi jako milou tříhodinovou procházku s dechberoucími výhledy a lehkým potrápením těla. Uvěřil mi. Myslím, že naposledy. Ale nebudu předbíhat.
Dorazili jsme na místo, kde měla procházka začínat. Trochu nás zarazilo, že ač se má jednat o okruh, tak nikde nevidíme cestu, po které bychom měli teoreticky přijít zpět k autu. Ale v euforii z pobytu na čerstvém vzduchu jsme to pustili z hlavy. Vše vypadalo idylicky – procházeli jsme městečkem oděni v krátkých šortkách a otrhaném triku, právě když začínala modlitba a lidé se modlili i před mešitou otočeni směrem k nám. No nic…
Okruh jsme si v průběhu kontrolovali na Google mapách a Společník byl značně zaskočen, že jsme první čtvrtinu zdolali asi za 10 minut volným tempem po velmi civilizované štěrkové cestě. Už začal pronášet soudy o tom, že Ománci asi holt nejsou takoví zkušení turisté jako my Češi. A přesně v tu chvíli okruh zahnul kamsi do kopce.
Nadšeni tím, že konečně začíná to pravé dobrodružství, jsme chůzí kamzíka, kterému se právě podařilo utéct ze zoo, vyrazili po cestě, která vypadala jako všechno jen ne stezka. A po dalších asi 200 metrech skončila i skorostezka a mapa nás směrovala do šíleného kopce, kde se už jen drolily kameny. To bylo poprvé, kdy jsme začali zvažovat, zda není ten správný čas přiznat si, že jsme přece jen kancelářské krysy a vrátit se do bezpečí auta s klimatizací.
Pokračovali jsme. Výstup byl čím dál horší. Plazili jsme se po čtyřech po kamenech, přelézali uzoučké průsmyky, kde jsme se museli vzájemně jistit a občas jsme se hodně báli, když se nám pod nohama lámaly vyprahlé kusy skal, na kterých jsme stáli. A pak, když jsme mysleli, že už to nemůže být horší, se před námi objevila asi dva metry vysoká jeskyně, kterou jsme měli přešplhat.
To bylo po velmi dlouhé době poprvé, kdy jsem se opravdu bála jak o svůj tak o Společníkův život. Cesta dolů už totiž nepřipadala v úvahu, jelikož drolivé kameny vypadaly jako jasná cesta do nemocnice. Neskutečně pomalu a opatrně jsme šplhali po malinkatých výstupcích, u kterých jsme se jen modlili, aby se neodlomily. V tu chvíli jsme si chtěla naliskat, že s sebou celou dobu táhnu foťák a bylo mi jedno, jak krásné ty výhledy nahoře mají být.
Ale dokázali jsme to. A řeknu vám, že ty výhledy dechberoucí byly, takže jsem všechna ta nepublikovatelná označení, kterými jsme v duchu foťák častovala, opět zapomněla.
Naše nadšení, že to nejhorší máme za sebou, se ale ukázalo jako předčasné. Společník totiž lehce zmateně ukazoval na jakousi strž se slovy, že to je podle mapy cesta dolů. S chápavým úsměvem a myšlenkami na to, že mu z toho šplhání nejspíš přeskočilo, jsem ho nebrala vážně a koukala jsem všude kolem, kde že je ten vysasfaltovaný chodníček se stánky s občerstvením, po kterém půjdeme dolů. Ale ne… Byla to ta proklatá strž. Kameny byly omleté deštěm a větrem, takže stačil jeden nerozumný pohyb a stala by se ze nás nejspíš potrava pro potulná zvířata.
Řeknu vám, že asi nikdy jsme na sebe nebyli pyšnější, než když jsme se dosoukali dolů. Nadšeně jsme se objímali a pobrukovali si cestou, která nás měla dovést k autu. Slunce svítilo (bestie jedna pálivá) a nebe se modralo. Ale čekalo na nás ještě poslední překvapení, když jsme došli na pláž, kde se na nás šklebily další – tentokrát vlhké a kluzké – kameny. Naší jedinou spásou bylo, že byl zrovna odliv, jelikož jinak by byly kameny pod vodou a k autu bychom museli doplavat – což ten člověk na internetu jaksi opomněl zmínit. V tu chvíli už bylo jasné, že toho Ománce, který ten “příjemný výlet” popsal, budeme muset najít a ztrestat za matení důvěřivých Evropanů.
Takže rada na závěr pro vás, kdo se do ománských hor vydáváte. Nepodceňujte je. My sice nejsme žádní horolezci a hory to nejsou nijak extra vysoké, ale ty skály tady jsou opravdu neskutečně vyprahlé a drolivé a narazíte na místa, kde není telefonní signál a pomoci se tedy nedovoláte. Ale ty výhledy jsou krásný. To zas jo…