Je dobře známo, že doprava v arabských zemích nepatří zrovna k těm nejorganizovanějším a Kuvajt rozhodně není výjimka.
Doprava tady je jeden velký chaos. Většina lidí jezdí, jako by kolem nich nebyl nikdo jiný. Zrcátka – všechna – jsou v autě primárně na to, aby si v nich dívky upravovaly make up. Člověk s větším autem má právo přejet člověka v menším autě… A tak vůbec.
Je tady ale několik nešvarů, které mě stále přivádí k šílenství i po letech.
Mobil za volantem
Kuvajťané jsou posedlí mobilními telefony. Jsou k nim doslova přilepení. Většina z nich má více než jeden – a to hlavně proto, že chvíli poté, co si koupili jeden, se na trhu objevil nějaký lepší, který samozřejmě musí mít, jelikož Fatima s Abdulláhem odvedle ho mají taky. Normálně s tím nemám problém – sama jsem si musela projít malou odvykací kůrou od civění na display – ale za volantem bych je švihala prodlužkou.
Viděla jsem snad už skoro všechny možné scénáře:
- Telefonování za jízdy (které už vlastně neberu jako prohřešek, když vezmu v úvahu ten zbytek)
- Používání telefonu jako zrcátka pro úpravu make upu
- Sledování filmu na telefonu, který byl připnutý na volantu
- Pořizování “selfies” za jízdy
- Očumování sociálních médií
- Zpívání do telefonu jako by to byl mikrofon
Občas se při dlouhých cestách bavím tím, že jen tak civím do ostatních aut. Je to taková malá reality show v každém voze.
Děti bez sedačky
Ano, dětská sedačka v autě je tu velká neznámá. Je to vždycky děsivý pohled, když mrknu na přední sedadlo do vedlejšího auta a tam sedí:
- matka s malinkatým dítětem na klíně – bez pásů
- male dítě samo – a matka sedí sama vzadu a hraje si s telefonem
- řidiče, krerý má malinkaté dítě na kolenou
Ptala jsem se kolegů v práci, proč tady téměř nikdo nepoužívá sedačky pro děti. No a je to jednoduché a zcela logické (jako většina věcí tady) – držet dítě v náručí je přeci mnohem bezpečnější, než ho dávat do nějaké testy prověřené, nálepkami slibujícími bezpečnost polepené sedačky.
Zcela běžné už nám připadá, když vidíme několik dětí, které za jízdy různě lezou po sedačkách a poskakují po kufru. Případně když děti vystrkují za vysoké rychlosti hlavy ze střešních okének. Už ani nevím, kolikrát jsme se bavili o tom, jak by jim to ty hlavičky useklo, kdyby to auto muselo z ničeho nic zastavit.
(A nekoukejte na nás mezi prsty. Časem byste přemýšleli o tom stejném.)
Používání (nebo spíše nepoužívání) bezpečnostních pásů
Znáte takové to nesnesitelné pípání v autě, které vám provrtá díru do hlavy, pokud se okamžitě nepřipoutáte? Tak vůči tomu jsou Kuvajťané evidentně imunní.
Stalo se mi několikrát, že jsem jela s kolegou nebo s kolegyní na schůzku s klientem a oni se nepřipoutali. Vždycky se ptám, proč to nedělají.
Od kolegyně se mi dostalo asi nejhloupější možné odpovědi:
Zmačkala by se mi halenka a jak by to pak vypadalo?
Když jsem jí odpověděla, že asi trochu lépe, než halenka s obrovským krvavým flekem, o který si koleduje, řekla mi, že to riskne.
Od mých kolegů mužů se mi opakovaně dostalo té stejné odpovědi:
Já jsem fantastický řidič. Já se připoutávat nemusím.
Jednou se dokonce jeden známý urazil, že jsem se připoutala, když řídil – prý tím všem kolem naznačuji, že je špatný řidič.
Pro vás bystřejší – ano, je to výzva k připoutání. 🙂
Takže pár rad na závěr pro všechny, kdo by se někdy ocitli na kuvajtských silnicích:
- pořiďte si co největší a co nejbytelnější auto
- ne, chodec tady opravdu nemá přednost
- bojujte o své místo na silnici, jinak ho vybojuje někdo jiný
- ano, člověk, který jede vedle vás na motorce po zadním kole a se smíchem předjíždí policejní auto, je tu normální
- obrňte se trpělivostí a pak možná ještě větší trpělivostí a pak to půjde..
To asi není země vhodná pro cyklisty, že?? 😀