Teď v říjnu jsme byli na skok v Praze. Pominu-li fakt, že jsem se zhrozením zjistila, že nemám naprosto žádné vhodné oblečení do deště (chodila jsem kalužemi v bílých teniskách a hrdě jsem se tvářila, že tohle přesně byl můj plán a že uvnitř vůbec ale vůbec nebrečím), tak jsem také zjistila, že jsi si odvykla hlídat si kabelku a telefon…
Do Prahy jsem přijela s kabelkou, kterou běžně nosím v Kuvajtu. Je velmi otevřená a nenabízí vůbec žádnou možnost zapínání. Ani jednou, za tu dobu, co tady žijeme mi o ní nedošly tři zásadní věci:
1. Když prší, stane se z ní vlastně takový kbelík na vodu
2. Kapsáři o ní často snívají
3. Její návrhář byl nejspíš trochu blázen. No nic…
Proč o tom ale mluvím, že? Kuvajt je totiž neskutečně bezpečná země. Ono se tu prostě a jednoduše nekrade…
Je zcela běžné, že přijdete do kavárny, kabelku s telefonem, tabletem, zlatou cihlou, bandaskou ropy a třemi až čtyřmi diamanty (jste-li tedy kuvajtská dívka) pohodíte na nikým nehlídaný stůl a jdete si spokojeně vybírat kávu. A když pak po 10 minutách přijdete zpět, všechno tam zase nedotčené najdete.
Moje kolegyně nikdy nedokázaly pochopit, že nikdy nic nenechávám ani v zamknutém autě. Ony tam bez jakéhokoli strachu pohodí své kabelky a telefony a vyrážíme ven na oběd. Když jsem se jim snažila vysvětlit, že v Evropě by někdo klidně rozbil sklo, jen aby se k takovým věcem dostal, zcela nechápavě na mě koukaly.
Moje kamarádka to dopracovala tak daleko, že svoji Chanel (čti neskutečně drahou) kabelku nechala na zadním sedadle, následně pootevřela okno, aby auto prý větralo, a pak jsme odešly na snídani…
Následuje popis auta pachatele a výzva, abychom zůstali v bezpečí.
Jak vidíte, krádež kabelky je tady tak vyjímečným jevem, že když se to stane, tak se o tom píše v novinách.
Proč to tak je… Důvody jsou vlastně dva. Kuvajťané nemají potřebu vám telefon nebo třeba kabelku krást, jelikož ty stejné věci s největší pravděpodobností vlastní taky. Co se expatů týče, ti by vaše věci hrozně rádi měli, ale moc dobře vědí, že pokud by je při té krádeži někdo nachytal, byli by okamžitě odvezeni na policii a následně deportováni ze země (a jejich rodina nejspíš taky). A tak to radši neudělají, jelikož pro velkou většinu z nich je možnost žít v Kuvajtu životní příležitostí.
A musím vám tedy říct, že je to moc příjemné, mít v životě zase o jeden stres méně…