O tom, jak se pracuje české ženě v zemi, kde mají hlavní slovo muži

Za těch pár let, co svůj blog píši, jsem dostala docela dost emailů a zpráv. Některé z nich byly nepřátelské (prozaické Krávo! a nic víc – holt asi nebyl čas ztrácet čas psaním) a nepřející (Se ti to žije za ty arabský prachy!), jiné milé až nečekaně milé. Ale asi nejčastěji jsem narazila na dotazy ohledně toho, zda v Kuvajtu pracuji, jestli to pro mě jakožto ženu bylo obtížné, jestli mě tady muži tolerují a berou vážně a jestli toho nelituji. Tak jsem si řekla, že to sepíši, abych měla na co odkazovat.

Začnu od konce. Nelituji toho! Nelituji ničeho. Což je dost odvážné říci, ale je to tak. V České republice jsem pracovala pro jednoho z telekomunikačních operátorů a chvíli předtím, než jsme odjeli, jsem dostala svoji vysněnou práci v online týmu. Málem jsem tehdy skočila z okna… Dva roky jsem tam šplhala z úplného dna a pak jsem měla odjet kamsi, kde velbloudi dávají dobrou noc a kde to vypadalo, že si bez znalosti rozsypaného čaje, který se navíc čte nějak divně z druhé strany, ani neškrtnu.
Ale já jsem věděla, že když neodjedu, tak si to budu do konce života vyčítat, protože život je, dámy a pánové, příliš krátký na to, abychom odmítali ruku, kterou nám podává dobrodružství. A taky jsem věděla, že se domů můžu vždycky vrátit a začít znovu. A to rozhodlo…

Když jsem pak dorazila do pouště, začala moje honba za dobrým zaměstnáním. Věděla jsem, že by mě nejspíš zaměstnali jako učitelku (nic proti učitelům, šmarja, ale kdybyste mě znali, tak byste věděli, že je to pro dobro těch dětí), nebo aspoň stěračku stolů v McDonaldu, jelikož tam si myslím, že bych byla schopna přinést pár zlepšováků. Já se ale zařekla, že neustoupím a vyberu si pouze práci v oboru, kterému se chci v životě věnovat – tedy v online marketingu.

Dva týdny jsem seděla každý den u počítače, obnovovala asi 168krát za minutu email a čekala na odpovědi z míst, která jsem kontaktovala přes LinkedIn. A řeknu vám, že to nebyly příjemné dva týdny. Já mám totiž tu blbou vlastnost, že svůj životní smysl definuji z celkem velké části prací… Tedy když práci nemám, začnu si připadat  k ničemu a hlavně začnu šílet při představě, že bych si nebyla schopna financovat vlastní bytí. Takže každé 154. obnovení emailu provázely slzy a nesmyslná sebelítost.

A v době, kdy už jsem pomalu začala přemýšlet nad tím, zda by mě ten český operátor ještě vzal zpět, kdybych se tam připlazila obalená ropou, pískem a velbloudím chlupem, se mi ozvali z místní agentury, která se specilizuje na sociální média a online marketing. Prý že by se na mě tedy podívali, kdybych měla čas.
Pamatuji si, že jsem jim do odpovědi asi třikrát upřesnila, že fakt neumím arabsky a že se za to už teď omlouvám a stydím. To stejné jsem jim potom řekla i na prvním pohovoru. A aby to nebylo málo, tak jsem jim to připomněla i na druhém kole pohovoru. Po třetím kole pohovoru jsem pochopila, že tomu asi rozumí a že o mě stojí i tak…

A oni mě opravdu vzali. A to i přes to, že v každém z inzerátů, na který jsem na LinkedInu narazila, byla uvedena nutnost znalosti arabštiny a i přes to, že jistá část inzerátů měla v popisu “preferably male” – tedy, že preferují muže.

Pak začala ta zajímavější fáze. Nastoupila jsem do týmu, který se staral o digitální marketing pro všechny klienty, což byl můj sen. Ale v týmu jsem byla já – nesmělé cizácké děvče, které mluví pouze anglicky – a pak samí arabové a navíc muži. První měsíce byly peklo a já nedokázala pochopit proč. A neměla jsem to pochopit dalšího půl roku. Jeden z mých kolegů – Bader byl typický macho, macho man, který se ke mě choval tak, jako bych tam ani nebyla, a který, ač nebyl můj šéf, se ze mě snažil dělat svého poskoka a to hlavně ve chvílích, kdy to bylo nejvíce vidět.

• Potkala jsem se klienty, kteří se mi za celou schůzku nepodívali do očí, protože jsem žena. A já jsem musla vydržet a tvářit se, že je všechno v pořádku.
• Potkala jsem klienty, kteří mi otevřeně řekli, že si myslí, že nemůžu rozumět jejich kultuře a tedy nemůžu být schopná jim nabídnout kampaň a já je musela přesvědčit, že to tak není.
• Potkala jsem klienta, který mi v první minutě schůzky řekl, že bude čekat na moji chybu, aby mi ji mohl vytknout.
• Potkala jsem klienty, kteří byli zklamaní, že se mnou není žádný muž, se kterým by se mohli bavit a otevřeně mi to sdělili.